Den v tropickem lese Danum Valley: boj s pijavicemi a plneni bobriku odvahy

tygri pijavice

Tak dnesni dopoledni vylet tropickym lesem k Tembaling Falls byl ve znameni boje s pijavicemi. Temi jsou bornejske lesy proslule. Hlavne po desti. A dnes rano behem snidane kratce, ale vydatne, sprchlo. Vzbudila jsem se pred sestou, abych se vydala za moznymi zviratky, ale videla jsem jen nejake veverky a ptacky. A na ceste pod budovou laboratore pozustatky nocni srnci navstevy v podobe stop a bobku.
O pul devate si me vyzvedl ranger Jou a vyrazili jsme na 3,5 hodinovou prochazku k vodopadu. Vyzbrojena "anti-pijavicovymi" ponozkami postrikanymi jeste repelentem, coz melo pijavice odhanet (moc to nepomohlo). Proti pijavicim se vyrabeji specialni "leech socks", ktere se bud zavazuji nebo jsou na gumu anatahuji se pres kalhoty. Pry ale bohate staci natahnout pres kalhoty nejake dlouhe ponozky. Pro tento ucel jsem si koupila jeden par oranzovych fotbalovych ponozek.

nosorozci stopa

Netrvalo dlouho a zavadila jsem rukou o velkou tygri pijavici, ktera si to stradovala po mem stehne a hledala obnazenou kuzi. Na poprve jsem se vydesila, ale postupne si zvykla a kazdou pijavici odcvrnkla bud prstem nebo klackem a ty, ktere se nechtely me ponozky pustit, mi oddelal ranger. Ne vsechny byly tak velke jako ta prvni. Krome tygrich pijavic, ktere jsou velke a hnedave a pry se vyskytuji na listech stromu a keru, se po mych botach plazily i mensi tmave pijavice. Ty jsou v trave a na zemi. Neverily by jste, jak jsou ty potvory rychle a jak dobre vidi (nebo citi) svou potencionalni obet. Jakmile jsem jednu odcvrnkla z boty na zem, uz se zase natahovala mym smerem. A ty tygri se zachyti jednim koncem listu a druhym trci do prostoru a cekaji, az nejake zvire nebo clovek pujde kolem. Musim rict, ze at se ty potvurky snazily sebevic, ani jedna me "nedostala" :-). A i kdyby, nejsou nebezpecne v tom smyslu, ze by prenasely infekci.
Timbaling Fall je od centra vzdaleny 4 km. Cesta tam zabrala hodinu a pul. Po ceste jsme narazili na sloni stopy. Po slonech ani vidu ani slechu (odpoledne pry byli hlaseni na prijezdove ceste z Lahad Datu).
Krome nejake te jesterky, obri cikady a stonozky, jsme nemeli stesti na zadne savce. Nazpet jsem byla na obed, kt
ery se podava od dvanacti.
Doprovod rangera na vylety je az na dve nejkratsi trasy povinny. Cena za hodinu jeho doprovodu je 20 MYR, ktere se pak plati pri odjezdu na recepci.
Ja se vydala zaplatit jiz dnes odpoledne. Nocni safari me vyslo na 32 MYR + 70 MYR za rangera.
Predtim jsem se ale vydala na 300 m dlouhy "orchid trail", ktery vede nejblizsim lesem. Vsimla jsem si jen jednoho druhu kvetouci orchideje. Jelikoz znaceni tras neni zrovna nejlepsi a nikde neni napsano, kde trasa konci, nebo kam smeruje, sla jsem dal po nejvyslapanejsi cesticce, ktera obcas prechazela v drevenou lavku. Obcas sledovala v blate mozne zvireci stopy. Dosla jsem k mistu, kde to vypadalo jako bahniste nejakeho velkeho zvirete a v blate uvidela jakoby triprstou velkou stopu. Ze by vzacny sumatersky nosorozec? Ti se v Danum Valley take vyskytuji. Stopu jsem si vyfotila. Na slona to urcite nevypadalo.
Pokracovala jsem dal a asi po 200 m se vynorila u budovy vyukoveho centra, kde je jednak expozice v lihu nalozenych nekterych druhu zvireny (od ryb, pres nejake mysi, netopyry az po des vydavajici hlavu kobry kralovske, kterou bych moc nerada nekde potkala), jednak informacni tabule o Danum Valley, faune a flore a problematice odlesnovani a take nekolik sadrovych odlitku stop. Krome sloni stopy, stopy nejake kockovite selmy, malajskeho medveda (ten tu take zije), drncu...je tam i dolitek triprste nosorozci stopy. Byla jsem si na 90 % jista, ze prave tuto stopu jsem v lese videla.
Zamirila jsem na recepci a jen tak se zminila o mem objevu. Ranger mi ale rekl, ze to byla spis stopa slunete, ze nosorozci jsou hloubeji v lesich. Zato sloni obcas otravuji v tabore.
Presto trvam na tom, ze jsem narazila na stopu nosorozce. Vim, jak vypada sloni stopa.
Prohledla jsem si vystavku brouhu a motylu v altanku nad rekou, odkud je take pekny pohled na okoli. A pak se odhodlala splnit si prvniho odpoledniho bobrika odvahy. Pri zpatecni ceste z Timbaling Falls jsme mijeli vysoky strom s dvema terasami, na ktere vede schodiste. Z teras musi byt pekny vyhled. I pres svoje zavrate behem lezeni do podobnych vysek (hlavne, kdyz kolem sebe vidim volny prostor) jsem se rozhodla se k "tree platform" vydat a na jednu z teras vylezt.
Strom s terasou je od tabora vzdaleny jen asi 300 m. Zezdola to vypada impozantne. Kdyz jsem vystopula schudky k zebriku a podivala se vzuru, malem jsem to zase vzdala. Chvili jsem to rozdychavala a dala se do lezeni. Prvnich par metru je kolem zebriku pletivo, pak uz jen obcasne obruce jako na kominech. Jakmile pletivo skoncilo, mela jsem sto chuti to vzdat. Hlavne jsem zjistila, ze se nesmim divat vzhuru (dolu a kolem sebe take ne). Tak jsem hledela na kmen stromu pred sebou, pomulu ruckovala nahoru a stoupala z jedne sprusle na druhou. A hluboce dychala. Radsi jsem ani nemyslela na to, ze to pak budu muset slezt.
Prvni platforma je ve vysce (odhadem) asi 20 m (i kdyz me to pripadalo 3x tolik. Ocekavala jsem lepsi vyhled. Chvili jsem se vydychavala. Pri pohledu nad sebe na dalsi platformu mi bylo jasne, ze tohle je moje konecna. Vys uz nepolezu. I kdyz vyhled by to byl dobry, ale uz jsem v sobe nenasla vic odvahy. Ten volny prostor kolem se mi nelibil.
Zhluboka jsem se nadechla, pevne se chytla zebriku a opet s ocima uprenyma pred sebe zacala lezt dolu. Rukama jsem se tak krecovite drzela, ze nez jsem slezla dolu, bolely me bicepsy. Opet stastne nohama na pevne zemi jsem se vydala zpet do tabora. Rozfoukalo se a behem chvile zacalo prset. Kdyz jsem dorazila k taboru, dest presel v lijak. Ten ale, jak je tu zvykem po par chvilich ustal, tak jsem se opet vydala do lesa na dalsi volne pristupnou stezku. Krome terasy na strome je na trase umistena i pozorovaci vez (posed). Na ten vylezt nebyl problem. Ani odtud jsem ale zadne zvire nevidela. Po ctvrte jsem se vratila do tabora.
Dalsiho bobrika odvahy jsem pak sla plnit po veceri. Krome nocni safari (na korbe jeepu) je mozna i nocni prochazka. V recepci jsem se na ni ptala a ranger mi rekl, ze se muzu projit sama kolem tabora po prijezdove ceste, ze zvirata se obcas objevi u cesty. Jejich oci ve svitu baterky zari.
Tak jsem si vzala celovku a do ruky mobil, jehoz baterka sviti silneji nez ta celovka a pred osmou se vydala na prochazku nocnim pralesem. Presla jsem jeste osvetleny vysuty most na druhou stranu reky a najednou se octla v totalni tme. Hledala jsem na stromech, ale zadne zvire. Jen hlasite cvrlikani a houkani a dalsi zvuky. Tady dzungle neni klidna, ale "urvana". Takove zvuky jsem nikde na svete neslysela. Jeste stesti, ze jsem si pred vypravou nepoustela Zahadu Blair Witch. I tak jsem se opatrne rozlizela okolo. Hloubeji do lesa jsem se neodvazila. Vratila jsem se na prijezdovou cestu a vydala se k recepci a pak ven z arealu. Vcera v noci jsme tu u cesty videli ty srny (nebo jelinky. Anglicky deer, ale vypada jako srna) a cibetku. Sla jsem asi deset minut a nic. Pak jsem to radsi otocila nazpet, co kdybych narazila na slony, kteri se tu nekde pry odpoledne nachazeli. Kousek od recepce se neco mihlo u kraje. Namirila jsem baterku a uvidela srnu s mladym. Jen jim svitily oci. Trochu strasidelne. Vetsi sok jsem ale mela na prijezdove ceste k vyukovemu centru, kam jsem odbocila. V krovi se najednou ve svitu baterky zaleskly oci. Pak trochu klesly, jako kdyz se nejak selma prikrci. Trochu jsem to zvire vylekala bleskem z fotaku. Mela jsem pocit, ze to musi byt nejaka z "kocek". V Danum Valley zije ohrozeny leopard oblackovy, ktery je nejmensi z "velkych kocek" a dalsi asi 3 druhy malych kocek.
Sla jsem dal k centru a kdyz videla, ze proti me jde nekdo s baterkou, otocila to nazpet. Trochu vic "v bezpeci", ze nejsem sama. Za chvili me oslovil pruvodce agentury Sticky rice Michael, ktery poradal nocni prochazku pro svedky par. Nasmerovala jsem jej do housti, kde jeste pred chvili svitily ty oci. On se tam se svou silnou baterkou vidal a po chvili hledani rekl, ze to byl velky srnec. Za chvili se odtamtud ozvalo pronikave houkani (nevim, jak ten zvuk nazvat), ktere pry patrilo tomu srnci.
Sla jsem za skupinkou vedenou Michalem. Ten na vetvi stromu objevil cibetku. A pak se vydali pryc z tabora a ja na pokoj. Mela jsem za sebou hodinovou prochazku lesem, ktery ma oci. Trochu mi to pripomnelo jeden dil Akt X, ve kterem se v lese objevovaly cervene oci (uz presne nevim, o cem ten dil byl. Pamatuji si to proto, ze ten dil jsem videla jeste jako dite a kdyz jsem po jeho skonceni sla do tmaveho detskeho pokoje, cekal tam bratr s cervene blikajicim svetylkem na kolo. Malem jsem se z toho tehdy po...). Kazdopadne byla tahle nocni prochazka zajimavym zazitkem.