Dosazeni vrcholu Mt.Kinabalu a sestup, aneb Byl to zaaahuuul, ale dala jsem to

V 5:58 jsem dorazila na vrchol majestatni zulove Mt.Kinabalu. Po temer trech hodinach narocneho vystupu ve tme za svitu celovky. Mela jsem dobry cas. Slunce vychazelo o pul sedme. A i pres varovani, ze je na vrcholu priserna kosa, zas tak strasne to nebylo. Ne jako po dosazeni panamskeho Volcanu Baru (cca 3500 m), kde jsem se klepala jako ratlik v ledovem vetru.
Spanek pred vystupem nebyl moc kvalitni. Nakonec se ostatni postele zaplnily lezci z Bruneje. Zalehla jsem kolem sedme, ale jeste nejakou chvili nemohla zabrat. Zvuky smejicich se lidi z jidelny a dupani na chodbe bylo hlasite. Pak jsem se nekolikrat probudila, abych se napila. V teto nadmorske vysce jsem mela vyschlo v krku. Z okna jsem videla mesicem nasviceny zulovy vrchol. I kdyz jsem mela budika na druhou, jiz po jedne se osazenstvo chaty probouzelo a zacal dupot na chodbe. Tak jsem vstala, nachystala batoh jen s vodou, vetrovkou a mikinou a sla na svacinu. Klasicka ryze, nudle, k tomu fazole v nalevu a nejake kureci parecky. Opet jsem si udelala caj z koky. Katka s Benem za chvili dorazili. A pred treti si pro nas prisel Johnny.
S satkem na hlave a na krku, celovkou a v softshellce jsem se vydala na vystup, ktery hned ze zacatku dal zabrat. Prudke schody z drevenych prken vedly stale vys do lesa. Co chvili jsem se musela zastavit, abych se vydychala a zpomalila tep. To jsem netusila, ze behem prvni etapy vedouci k check-pointu Sayat-Sayat vzdalenemu od chaty 1 km, prekoname 400 vyskovych metru. A to nejen vystupem po schudcich, ale i lezenim po zulove skale pridrzujic se lana a mnohdy se na nem i vytahujic.
O tom, ze by mi byla zima, nemohla byt ani rec. Nocni vyhledy na krajinu pod nami byly fascinujici. Nasvetlene vesnice, nekolik mraku povalujicich se pod nami...dokonce byla videt i 90 km vzdalena Kota Kinabalu.
Ten kilometr jsem zvladla za hodinu a ctvrt. Prede mnou bylo dalsiho 1,7 km. Na check-pointu jsme predlozili nase identifikacni vysacky a pokracovali dal. Skolon zuloveho povrchu se zmirnil. I presto jsem se obcas musela zastavit a sednout si. Mela jsem ale dobry cas. Kolem pul seste se vychodni strana obzoru zacala rozjasnovat a zbarvovat do oranzova. Do te doby mesicem nasvecovane skalni hroty hory zacaly byt vice viditelne. Mount Kinabalu (nebo take Gunung Kinabalu) ma velmi zajimavy tvar a je tvorena nekolika vrcholy. Ten nejvyssi, Low`s Peak saha do vysky 4095 m.
Kolem pul seste z jeho vrcholu byly videt prvni odlesky baterek. Prvni lezci dosahli vrcholu. Nutno rict, ze ne vsichni jsme vyrazeli ve tri. Nekteri ve dve, o pul treti. Jinak by to byl marast. Jiz tak jsme se vsichni na prvnim kilometru potkali a tvorili hada splhajiciho nahoru. Vyhodou bylo, ze behem cekani, az se ten prede mnou rozejde, jsem se vydychala.

Posledni vyskove metry na spicaty vrchol byly plne balvanu a kamenu a obcas bylo nutne se pridrzovat rukama. Vycerpana, ale stastna, ze jsem konecne na vrcholu, jsem si udelala prvni fotku, jeste ve tme, u vrcholove cedule oznamujici, ze jsem na vrcholu hory zapsane na seznamu UNESCO, ktera byla 5.cervna 2015 v 7:15 zasazena zemetresenim o sile 6 stupnu Richterovy skaly. Skody jsou viditelne jiz z dalky. Svetla mista pripominajici snih jsou sesuvy skaly. Jeden takovy sesuv je kousek od chaty Laban Rata.
Behem zemetreseni pry zahynulo osmnact lidi nachazejicich se zrovna v oblasti vrcholu.
Sestoupila jsem o par metru nize za Katkou a Benem, kteri dorazili par minut prede mnou a jiz cekali na vychod slunce. Navlekla jsem na sebe jeste vetrovku/plastenku, abych izolovala chlad. Nastesti vitr nebyl prudky a diky rukavicim mi nebyla zima.
Jak slunce pomalu stoupalo, na druhe strane vrhala hora stin na siroke okoli. Druhy nejvyssi vrchol, dosahujici vysky jen o 4 metry nize, z jedne strany pripomina oblicej opice. Kolem pul sedme se konecne slunce vyhouplo nad mraky. Rychlych nekolik zaberu a pak spolecna skupinova forka s Johnnym. A pak znovu na vrchol na dalsi fotku. Po vychodu slunce tam byl naval.
Pote jsme jiz zacali sestupovat. Na vrcholu je mozne zustat do 7:30, ale snidane jiz cekala. Behem sestupu jsem konecne mohla obdivovat panorama a mista, ktera jsem za tmy nevidela. Zulova skala pusobi dojmem padu do hlubin, ale sestup byl pohodovejsi nez vystup. Trasu oznacuje bile lano, ktere slouzi i na pridrzovani.
Na check-pointu jsme se opet prokazali prukazkou, typek si nas odskrtl v seznamu a pak jsem si chvili sedla na teple slunce, abych se posilnila müesli tycinkou dovezenou z ceska (ty nase jsou nejlepsi). Vetrovku jsem sundala jiz predtim. Zacalo byt teplo.
Oproti obavam sestup posledniho kilometru nebyl tak hrozny. Tedy ta mista, kde jsem musela "slanovat" bile lano na prikrejsich skalnich stenach.
Do chaty jsem dorazila o pul devate. S Johnnym jsme se domluvili na odchodu za hodinu. Posnidala jsem suche livance (marmeladu, ani sirup nemeli), ktere doplnily nabidku jidla z brzke svaciny. Dobalila batoh a o pul desate jsme vyrazili na zpatecni cestu. Vsude se pise, ze sestup je stejne narocny jako vystup, ale ja radeji sestupuji. Vystup jsem docela protrpela, ale sestup byl rychly. Tech 6 km jsme dali za necele 3 hodiny. Jen posledni kilometr me jiz bolely palce na nohach od naslapovani na spicku a trochu kolena. Ty schody jsou mazec. Mijeli jsme skupinky tech, kteri dnes svuj vystup zacali. Docela jsem je litovala.
Na brane Timpohon si nas opet odskrtli ze seznamu, nasedli jsme do mini busu a byli odvezeni ke sprave parku. Tam se s nami Johnny rozloucil.
Odesla jsem do kancelare parku pro certifikat. Za jeho vystaveni si uctuji necelych 11 ringgitu. Visacka mi zustala na pamatku.
Pak jsme jeste s Katkou a Benem udelali posledni skupinovou fotku, vymenili si maily a rozloucili se. Ti dva zitra leti na Sri Lanku. A ja zrelaxovat svalstvo do nedalekych termalu v Poring.
V restauraci Balsam jsem vymenila posledni voucher za obed. Obed formou bufetu. Otupele jsem se nacpala a vyrazila na posledni 2 km k ubytovani. Sla jsem jiz ze setrvacnosti. Vycerpane vystoupala k chate a sla se zase ubytovat. Tentokrat tu maji plno.
Tepla sprcha je od ctyr, tak jsem se zatim zavrtala do postele a dala si kratkou siestu. Totalne K.O. Po ctvrte konecne horka sprcha (v Laban Rata jsem vlezla do sprchy v momente, kdy voda dosla, takze jsem spala upocena). A pak zase do postele. Ve vode jsem si rozpustila magnesium, zapila jim prasek na bolest. Pred veceri do sebe pro jistotu nalila rozpusteny Frenadol (proti chripce), protoze jsem se citila slaba jako pri chripce. Po nekolika hodinach od prichodu, kdy jsem se plouzila jako zombie bez sily, jsem se zacala citit lepe.
Byl to namahavy vystup a sestup. Vycerpavajici dva dny. Ale staly za to. Ovsem jednou stacilo. Pri pomysleni, ze Johnny jako horsky vudce podnika toto dvakrat tydne (nemluve o nosicich, kteri zasobuji chatu v Laban Rata), se mi dela zle. Tuto praci jim vuuubec nezavidim.
Takze mam dnes za sebou 2200 metru prevyseni a 13 km (vcetne navratu na ubytovani). A prekonala jsem svoji prvni ctyrtisicovku. A aniz bych trpela nejakou vyskovou nemoci (nepocitaje pomalejsi chuze kvuli nedostatku kysliku). Ono nebylo vubec na skodu den pred vystupem se aklimatizovat v onech 1500-1600 metrech, ve kterych se nachazi moje chata. Ti, kteri vyrazeli v ramci tour rano z Kota Kinabalu (na urovni more), pak trpeli ruznymi priznaky vyskove nemoci.
A zitra relax v Poring Hot Springs.