Rafting na rece Padas a nedobrovolny dar rece

Budicek v 5 rano. O pul seste jsem vyzvednuta a vyrazime na cestu k rece Padas, kde si pak uzijeme 1-2 hodinovy rafting. Pereje maji byt III.- IV.stupne obtiznosti. V Sabahu je jeste jedna reka, ktera se sjizdi, ale ta je lehci. Za sebou uz nejaky ten rafting mam (i na rece V.stupne), takze jsem zvolila obtiznejsi reku.
Nejdrive ale musime dojet k vlakovemu nadrazi. Na misto se pak dostaneme starym vlakem ze zacatku 20.stoleti, ktery je pry jedinym dopravnim prostredkem, ktery do oblasti jezdi. Mistni vesnicani v nem pry prevazeji kurata, psy a dokonce i buvoly.
O pul osme jsme dorazili do Beaufortu na nadrazi. Dostali jizdenku a nasedli do jednoho z modrych vagonu. Vlak predpotopni, ale turnikety s cteckou carovych kodu jizdenek maji.
Celkem je nas pet. Par z Lichtenstejnska a dve Singapurky.
Hodinu jsme se drkocali rychlosti okolo 25 km/h do vesnice Halogilat, kde jsme vystoupili a ctvrt hodiny cekali na prijezd vlaku. Ten nas puvodni odjel zpet do Beaufortu. Nasedli jsme do nakladniho vozu a jeli dalsich 35 minut do Rayohu, kde jsme zastavili na 10 minut, abychom zde nechali veci. Musim dodat, ze celou dobu jsme jeli kolem reky Padas. Vlivem dlouhotrvajiciho sucheho pocasi jeste umocneneho fenomenem El Niño je hladina reky tak o dva metry nize.
Rayoh bude nasim cilem sjizdeni reky. Na programu je 10 km, ktere by jsme meli sjet do dvou hodin. Kdyby bylo v rece vice vody, byl by rafting rychlejsi. Takhle nas cekaji tri pereje narocnosti III.a zbytek kolem II.
Vlak cekal deset minut. Znovu jsme nasedli, abychom se dopravili do vesnice Pongi, kde celou akci zacneme. Nez se instruktori pripravili, dostali jsme k svacine kousky melounu. Nasledovala instruktaz. Nas pruvodce a instruktor Arie nam prozradil i neco o mistnim zivote. Nachazeli jsme se na uzemi "lovcu lebek" - etnika Murut. Jeste pred padesati lety zde lovili nepratele. Nektere skupiny hlavy i pojidaly. S urcitou melancholii rekl Arie, ze dnes je loveni lebek protizakonne.
Dosli jsme k rece. Instruktori rafty dovezli po kolejich. Nasedli jsme a mohla zacit adrenalinova legrace.
Me legrace vzapeti presla. Nedobrovolne jsem totiz obetovala podvodni fotak rece. V useku, kde jsme meli vyskakat do vody a pak trenovat nalezani do clunu, kdyz me vytahovali nahoru, tlakem se uvolnila snura, na ktere jsem fotak mela a ten zajel pod hladinu. Jelikoz ma reka barvu hliny, nebylo mozne jej hledat :-(.
Nastesti jsem rano vymenila temer plnou SD kartu za jinou, na ktere jsem mela "jen" fotky z Matakingu (par jsem jich nastesti nahrala na FB a do blogu). Takze jsem bez fotek dokumentujicich nas drkotavy vlak i urovne vybaveni kajut a toho, ze se klidne mohlo sedet v otevrenych dverich a vykukovat ven. Nakonec ale budu mit nejake fotky, porizene kajakarem, ktery delal fotografa.
Sjizdeli jsme useky nazvane "headhunzter, Micky Mouse, Kobri bod, Lambada, Scooby a nebo Pracka. A prave pri sjizdeni pracky se nam podarilo vyklopit do vody. Lepe receno, leva strana raftu to neustala, kdyz jsme najeli na kamen a preklopili nasi pravou stranu. Hned jsem se dostala nad vodu, nohama jsem stala na kameni. Instruktori me hned vytahli a dalsi o kus dal. Mam za sebou ctyri raftingy a jeste ani jednou jsem se nevyklopila, az pri patem.
O pul jedne jsme dopadlovali do cile. Cekal na nas obed. Ryze, nudle, nejaka zelenina, kureci kridelka na kari.
Nazpet nam jel vlak ve dve. Opet jsme presedali v Halogilatu. To drncani a cukani vlaku nas vsechny uspalo, takze ta hodina do Beaufortu ubehla jako voda.
Jeste zbyvala cca 1,5 -2 hodiny mini vanem do Kota Kinabalu.