Dopoledni navsteva lesni rezervace Bukit Gemok a odpoledni presun do Semporna

Rano jsem vstala pred sedmou, dobalila, nechala batoh v recepci a za doprovodu recepcniho, ktery byl ty dva dny maximalne vstricny a napomocny, nasedla do taxiku. Dnes to byl jiny taxikar, ten vcerejsi nemohl, ale i tento byl spolehlivy a vyzvedl me ve stanovenou dobu, i kdyz jsem mu zaplatila dohodnutych 40 ringgitu po dovezeni me na misto. Mistni lide jsou vseobecne mili a spolehlivi.
Vstupne do male rezervace, ktera prakticky pokryva jeden z kopcu 10 km za mestem, je 15 MYR pro cizince (mistni plati 5). Rozdil v cenach vstupneho je vsude. Mistni plati vzdy mene.
Mapa nebyla potreba. Na vrchol kopce vedla jedina stezka lemovana 6 altanky, ktere slouzi jako odpocivadla i jako utociste pred pripadnym destem. Dnes to na dest vypadalo a i na pristi dny je hlasena moznost deste nebo bourek.
Vyfunet do nadmorske vysky 428 m po zhruba 1,5km stezce mi zabralo hodinu. Na netu jsem cetla, ze krome pijavic jsou v lese i hadi. Ani jedno z nich jsem nastesti nepotkala. Jen na zpatecni ceste nekolik makaku skakajicich ze stromu na strom.
Opet propocena jsem se vydala na uzke lavky canopy, ktere je se svou delkou 231m pry nejdelsi v Sabahu. Kazdopadne prochazka mezi stromy naskytla pekne pohledy na okolni krajinu. Bylo sice pod mrakem s lehkym oparem, ale Tawau i indonesky breh byly videt. Cestou jsem potkavala mistni vyletniky, vetsinou zeny. Jedna skupinka me dokonce pozadala o fotku s nimi. Opet jsem byla raritou. To ted bude facebook nektere z Malajek hyzdit muj spoceny evropsky oblicej :-).
Cesta z kopce mi nezabrala ani pul hodiny, mela jsem cas na posezeni v altanku a naslouchani zvuku lesa.
Taxikar me vyzvedl na cas a v aute s nim jela i jeho zena a syn. Pani si se mnou behem cesty povidala. Zjistila jsem, ze kvuli oslavam cinskeho noveho roku ted maji deti tyden prazdniny. A to jsme v muslimske zemi. Malajsie je v tomhle hodne tolerantni, slavi budhisticke svatky, krestanske svatky i islamske svatky.
Etnicke a nabozenske slozeni je totiz hodne pestre.
Zpet v hotelu jsem si vyzvedla batoh a za mirneho deste se vydala na autobusove nadrazi Sabindo, odkud jezdi dodavky do Semporna. Taxikarova zena mi rekla, ze cena jizdneho je 10 MYR, v pruvodci je uvedeno 15 MYR a vyberci jizdneho po me chtel 20. Tak jsem argumentovala, ze je to za 10 a nakonec mi dalsi, zrejme sef rekl 15. Tak jsem dostala normalni cenu. Dvouhodinova jizda silne klimatizovanou dodavkou v propocenem obleceni nebyl nejprijemnejsi. Stitem pred studenym vzduchem mi byl batoh. Semporna je od Tawau vzdalena okolo 110 km. Celou tu trasu nas doprovazelo panorama nekonecnych palmovych plantazi a sem tam nejaka ta vesnicka s drevenymi domky na kulech. Kolik stromu a zvirat padlo za obet ekonomickemu rustu, korupci a soukromym firmam! Kdysi tam musel rust nepropustny prales.
Malajci si vseobecne moc nevazi prirody. Krome kaceni zivotadarneho lesa znecistuji okoli odpadky. Klidne je hazeji na ulici, z okynka auta, do more...tolik bordelu jsem uz dlouho nevidela. Malajci se nemalou mirou podileji na znecistovani oceanu plasty (o Indonesanech si take nedelam iluze). A to jsem nadavala na znecistene more v Evrope!
Po druhe hodine odpoledni jsem vysedla v Semporna. Najit mesitu, ktera mi mela byt orientacnim bodem nakonec nebyl problem. Vydala jsem se smerem k molu, kde je hostel Borneo Global Sipadan Backpacker a take spousta dalsich touroperatoru a restauraci orientovanych na turisty. Ctvrt kolem nadrazi pripominala slum. Ulice znecistene, plne odpadku, rozbite, spousta lidi...prvni dojem ze Semporna nic moc. Nastesti oblast mola je o lepsi urovni, i kdyz ani tu se nevyhnou nejakemu tomu odpadku na ulici. Turismus tu ale kvete a tak i mistni delaji vse pro to, aby byli turiste spokojeni. Je videt, ze stavby jsou novejsi.
Ubytovala jsem se v sestiluzkovem dormitoriu, prevlekla do sucheho a sla neco pojist. Zaludek uz se hlasil o slovo. Naproti je nova budova s hotelem a nekolika ciste vypadajicimi restauracemi. Zaujala me jedna. Kde meli jednotliva jidla vyfocena a meli docela slusny vyber. Ceny normalni. Zvolila jsem polevku se vsim. Krome nudli na nejake zeleniny v ni plavaly krevety, calamary, kureci i hovezo maso. Konecne trochu zmena. K tomu ananasovy dzus. Pak jsem si zasla na drevene molo s ceduli turistickych informaci, ktere vede k cinske restauraci. Zadna kancelar turistickych informaci tam nebyla, turisticke informace nabizeli postavajici dealeri vyletu. Na ulici rozbili svuj "stanek" s kokosovymi orechy dva morsti cigani. O kus dal dalsi nabizeli obri langusty, kraby a nejake ryby. Vse cerstve. Jaksi ale zapominaji na to, ze vetsina turistu nema na hotelu kuchyni, kde by si mohli uvarit.
Neodolala jsem a nechala si osekat jeden kokosovy orech. Cerstvou kosovou vodu miluju. Uctovali si 3 ringgity a kdyz jsem obsah vypila, ochotne mi orech rozsekli, abych mokla vydlabat bilou duzinu. Vecer jsem si vsimla, ze snad ve vsech restauracich je kokosovy orech nabizen jako napoj (tedy ne orech.ale ta voda v nem).
Prosla jsem se nedalekou "moderni nakupni" ctvrti, zasobila se nekolika lahvemi vody a sla na hostel zjistit, jake tour jsou planovany na dalsi dny. Na zitrek jsem mela zamluvenou a jiz v predstihu zaplacenou snorchlovaci tour kolem ostrova Mabul a Kapalai. Recepcni mi ale rekla, ze se meni plan a pojede se na tri ostrovy - Pom Pom, Pandanan a Mataking. Za stejnou cenu. Ostrov Pom Pom jsem chtela videt, tak mi to je jedno. Jsem tu az do uterka, takze mam pred sebou par snorchlovacich dnu kolem ostrovu Sempornskeho souostrovi.
Tak snad se predpoved nevyplni a bude modra obloha se sluncem.
Jinak v okoli "turisticke" ctvrti je zvyseny vyskyt policistu. Kontrola na silnici, policejni jachta y rychloclun...duvodem je jiz zmineny konflikt se Suluskym sultanatem, ktery si narokuje velkou cast Sabahu, ktery mu patril, nez jej prodali Britum. Cas od casu se sem dostanou sultanovi privrzenci a terorizuji vladni urady a policii. Naposledy se tak stalo v unoru - breznu 2013, kdy bylo zavrazdeno nekolik policistu v Semporne, Lahad Datu. Na druhe strane take byli mrtvi. Konflikt trval pres mesic a vysledkem bylo vitezstvi malajske strany, oznaceni sultanovych privrzencu za teroristy a posileni obrany teto casti zeme. Atmosfera je tu ale pratelska a nic nenasvedcuje nejakemu sporu se sousedy.

Prvni ochutnavka dzungle v Tawau Hills Park

Jak bylo vcera ujednano, tak bylo dnes splneno. Nechala jsem se taxikarem odvezt 24 km severne od mesta do Tawau Hills Parku abych se poprve dotkla bornejske dzungle. A ze to byl zajimavy "dotyk". Postestilo se mi videt nejake opice, zvlastni hmyz a zadnou pijavici prisatou na mem tele. Z "pohodli" mesta jsem uvazovala, jak moc velka dzungle tento park bude a co si oblect. Nakonec jsem diky komentarum na internetu zvolila trictvtecni leginy a pres ne dlouhe fotbalove ponozky, ktere jsem si poridila v Decathlonu specialne na to, aby plnily funkci ponozek proti pijavicim. Tyto male potvory jsou pry v kazdem lese a i kdyz nepredstavuji nebezpeci v podobe nebezpecnych infekci, nepotrebuju darovat krev zrovna timto zpusobem. Takze jsem se na jednu z internetovych rad nastrikala repelentem pod i na ponozky a leginy a doufala, ze to bude dostatecna ochrana. Nakonec jsem zadnou pijavici splahajici po mych nohach nevidela. Zato me dostal jeden komar.
O pul osme jsem si zasla na snidani do jedne z tech lidovych zastresenych - poulicnich jidelen. Prodejkyne a kucharky v jednom postupne smazily na obrovskych panvich nejruznejsi prilohy. Zastavila jsem se u jedne z vitryn a jelikoz malajka neumela moc anglicky, nechala jsem si nandat ryzi a pak tri nejake prilohy. Jednou bylo hovezi maso v tmave omacce, druhou karamelizovane orisky (neco podobne sezamu, ale vetsi) a treti neco vzhledem pripominajici datle (ale datle to nebyly) a nebo kureci srdicka (ani jako srdicka to nechutnalo). Kazdopadne to nebylo spatne, diky bohu nepikantni a za 5 ringgitu. Na ceste na pokoj jsem si jeste u stanku s ovocem koupila porci melounu a take na vyzkouseni tzv. Wax jumbu-zvlastni male ovoce s kyselkavou chuti.
O pul desate me na hotelu vyzvedl starsi cinsky taxikar, ujednal s recepcnim, ze nazpet me vyzvedne ve tri na brane parku a vyrazili jsme na pulhodinovou cestu krajinou osazenou palmou olejnou. Slunce svitilo, ale v predpovedi byly mozne odpoledni prehanky. V pulce cesty jsme se dostali do kolony vojenskych vozidel, ktera nakonec zaparkovala kousek od parku. Taxikar nevypadal na to, ze by umel vice anglicky, nez cislovky a par slov, tak jsem se jej ani neptala, jestli se tu tak vojaci projizdeji bezne (hlidajic bezpecnost regionu kvuli obcasnemu pronikani zaskodniku ze sousedniho Suluskeho sultanatu, ktery si velkou cast Sabahu historicky narokuje) nebo se jedna o nejake cviceni.
Kazdopadne se mi naskytlo zajimave panorama silnice klikatici se krajinou plnou palem a jednoho "maskacoveho" vozidla za druhym...a my v zavesu. Docela me ted mrzi, ze jsem to z taxiku nevyfotila...
Park je otevreny od 8 do 16:30 a vstupne pro "nemalajce" je 10 MYR. K tomu jsem dostala A4 s jakousi mapou cest k nejvyznamnejsim bodum s napsanymi vzdalenostmi a vydala se dzungli vstric. Kolem vstupu do parku je udrzovana oblast urcena pro pikniky, v rece se koupaly deti. Take je tu par ubytovacich zarizeni, botanicka zahrada (byla zavrena), canopy (zavrene) a nejake ptaci centrum (zavrene)...tato mista me stejne nezajimala. Zajimal me vodopad Galas, nejvyssi strom sveta (pry) a sirnate termalni prameny, ktere jiz nejaky ten cas nejsou tak termalni, jak byvaly. K dobru jsem mela 5 hodin. Zdanlive dost na celkove devitikilometrovou prochazlu lesem. Nakonec to bylo tak akorat. Vylet tropickym lesem po uzke pesince plne korenu pripominajicich hady, schudku ze dreva i blata, obcasne prechazeni reky a potoka...v prakticky 100% vlhkosti a pri teplote 32 stupnu, da zabrat. Hlavne tak, ze se neustale potite a jiz po hodine mate tricko nasakle potem a na konci vyletu na vas neni sucheho mistecka.
Jako prvni jsem se vydala k mistu s nejvyssim stromem. To bylo od brany jen 900 metru. Jakmile jsem se dostala mimo obydlenou cast parku, octla jsem se v prave dzungli, ze ktere vychazely neuveritelene zvuky. Takovy koncert jsem jeste nikde neslysela. Nejvetsi podil na tom mohl mit nejaky hmyz a obcas i opice. Cas od casu jsem se zastavila, abych zjistila, jestli nektera nesedi na nejblizsim strome. Nakonec se mi postestilo sledovat jednu rodinku zrzavych opicek "red leaf monkey" (v cestine nevim, jak se nazyvaji) na strome u cesty, kdyz jsem se vracela od nejvyssiho stromu.
Co se toho nejvyssiho stromu tyka, je to 88,33 metru vysoky dvojkridlac. U nej stoji mala drevena tribuna, odkud je mozne vzhlizet k jeho korune. Udelala jsem si fotku u mohutneho kmene a vydala se na zpatecni cestu k dalsi odbocce tentokrat k vodopadu. Po pod nohama mi obcas putoval nejaky ten mega mravenec (asi tak stokrat vetsi nez ti nasi cesti) a take jsem videla zvlastni asi 5 cm dlouhou a 2 cm sirokou "pasovcovou" stonozku (tak jsem si ji nazvala pro sebe). Krome toho jsem obcas zahledla malou jesterku. A zadneho hada (i kdyz tam nekde urcite byli).
K vodopadu to byly necele 2 km. Poslednich tri sta metru byla uzoucka mnohdy blativa pesinka s kameny. Asi tu nejakou dobu neprselo, protoze vodopad byl slaby, i v potoce teklo docela malo vody. V altanku u brehu jsem posvacila müsli tycinku a vyrazila k poslednimu bodu zajmu - k termalnim pramenum. Bylo pul jedne a prede mnou asi 2,7 km dzungli. V jednom miste, 1,2km od pramenu jsem uvazovala, ze to vzdam...cesta byla plna blata. Nastesti jsem se rozhodla pokracovat. To blato bylo jen v tom danem useku, pak jiz cesta vedla lepsim terenem. Musela jsem prebrodit potok. Tri sta metru od cile jsem poprve ve vzduchu ucitila "zkazena vejce". Sirny oder byl pak nejsilnejsi sto metru od vridel. Panorama reky a postraniho sirneho pritoku zbarveneho do tyrkysove-zlute bylo moc pekne. Zalitovala jsem, ze jsem se sem nevydala hned na zacatku vyletu. Nemela jsem moc casu, presto jsem si sedla na kamen a svacic jablko si vychutnavala klidnou atmosferu zajimaveho prirodniho ukazu. Jak jiz jsem rekla, termaly nejsou vubec termalni. Drive pry voda mela az 40 stupnu, ted tak zhruba 28 stupnu (odhadem). I kdyz jsem se rano navlekla do plavek s tom, ze se treba smocim, nakonec jsem to neudelala. Jednak kvuli casu, jednak kvuli malo vody a take se na zlutem dne pohybovalo neco podobneho malym pijavicim.
Po pul druhe jsem se vydala na zpatecni cestu k brane parku. Tech 3,2km jsem zvladla za hodinu. Kolem druhe hodiny zvuky lesa zesilily, jakoby ohlasovali nejakou udalost. Tou udalosti bylo nekolik destovych kapek (nastesti jen nekolik). Pridala jsem do kroku. I kdyz jsem byla od potu tak mokra, ze by bylo jedno, jestli jeste zmoknu.
V kantyne u brany jsem vyzahla plechovku ledoveho caje. Taxikar byl u brany pred treti hodinou.
Zpet v Tawau jsem si dala rychlou sprchu a v suchem obleceni zasla na prohlidku sousedniho supermarketu. Potrebovala jsem vodu a take si koupila nejake pecivo na zitrejsi snidani. Pomalu te ryze zacinam mit po krk. Celkove je tu jidlo vydatne na ruzne omacky a oleje.
Se stmivanim (po seste) jsem vyrazila k nabrezi do Hawker centra, ktere je hlavnim gastronomickym centrem. Sedla jsem do jedne "restaurace" a objednala si na vyzkouseni "gado gado". Je to jeden z indoneskych pokrmu, ktere si lze v Tawau dat. No, udelala jsem jednu chybu - nezeptala se, za je toto jidlo pikantni. Vedela jsem, ze to bude nejaka smes s burakovou omackou, jenze ta omacka byla pekne paliva. A ta smes pod omackou nebyla chutove nic moc. Neco jako syr, vejce, brambora, okurka, zelene listy cehosi a fazole a a cele to bylo posypane krevetovymi krekry ve tvaru rybicky. ZVLASTNI kombinace. Kombinace, kterou si jiz nikdy neporucim.
Zitra odpoledne se presouvam do Semporny, kde me ceka nekolik dni snorchlovani a poznavani nektereho z ostruvku Sempornskeho souostrovi. Predtim ale jeste vyrazim do 10 km vzdalene lesni rezervace Bukit Gemok, kde je pry druhe nejdelsi canopy Sabahu a jsou odtamtud pekne vyhledy na okoli.

Prelet na Borneo do Tawau a prohlidka mesta

I pres obavy z jet legu jsem se docela dobre vyspala. V sedm rano naklusala s plnou polni na snidani, ktera sice neni nic moc (toast s marmeladou a caj nebo kafe), ale jako zaklad na dalsi cestu stacilo. Letadlo do Tawau mi melo letet v 10:40, tak jsem o pul osme vyrazila na LRT na KL Sentral a odtamtud jiz znamym vlakem KLIA Ekspres na letiste KLIA 2, ktere odbavuje hlavne domaci lety spolecnosti Air Asia a jinych. Letenku jsme mela koupenou, ale tak trochu jsem tusila, ze jsem mela jen tarif s prirucnim zavazadlem. To se mi potvrdilo a za 14 kg batoh jsem doplacela skoro 80 ringgitu. Poctive jsem si vystala frontu, aby mi pak slecna na prepazce rekla, ze si mam udelat check-in u jedne z masinek a pak pujdu k jine prepazce zaplatit.
Letadlo nakonec odletalo s pulhodinovym zpozdenim. Myslim, ze jsem byla jedna z mala bilych Evropanek na palube. A tusila jsem, ze i v Tawau budu vyjimkou. Let trval dve a pul hodiny. Letiste v Tawau (vzdalene od Tawau cca 30 km) je male. Obklopene krajinou osazenou malajskou "kulturni plodinou" palmou olejnou. Palmovy olej sice Malajsii vynasi nezanedbatelny prijem, ale vysazovani palmy padla za obet znacna cast tropickeho lesa, ktery je domovem mnohdy endemickych druhu zvirat a rostlin. Typickym zastupcem takto ohrozenych zvirat je orangutan.
Na letisti to slo jako po masle. Do pasu jsem dostala razitko s datem, kdy jsem vstoupila do Sabahu a v prizemi si vyzvedla batoh a nekolik prospektu. Ani na jednom z malajskych letist po me nechteli, abych projela bagl skenerem.
Pred halou cekal hloucek taxikaru. Zeptala jsem se na mistni bus, ktery by podle L.Planet mel jezdit do Tawau 6x denne, ale hned me odkazali k budce, kde se prodavaly listky na taxik. Cena 45 MYR. Stejna cena jako v pruvodci, takze ne vse se tu zatim zdrazuje. Nechala jsem se nalozit do taxiku a nechala se dovezt k hotelu Soon Yee v centru Tawau. Tentokrat jsem nemela rezervaci, protoze na internetu je jen telefonicky kontakt a predpokladala jsem, ze by mohli mit volne pokoje. Tawau opravdu nepatri k hlavnim cilum turistu.
Moje ocekavani bylo spravne. Dostala jsem maly pokojik s koupelnou, TV a klimatizaci za 35 ringgitu na noc. Zdi sice opryskane, ze sprchny nad zachodovou misou tece jen studena voda, ale klimatizace funguje a povleceni je ciste a postel prijemna. Na prespani bohate staci. A v tom horku stejne teplou vodu nepotrebuju.
Hotel uz ma svoje lepsi casy za sebou, stejne jako mesto. Ulice pusobi spinavym dojmem, domy jsou opryskane a ne vzdy se vzduchem line prijemna vune. I nabrezi pro me bylo zklamanim. More tu ma hnedou barvu a na hladine se houpou plastove lahve. Na druhe strane zalivu je jiz indonesky Kalimantan. Tawau je prakticky hranicnim mestem. Odtud odplouvaji trajekty. Take je to rybarske mesto. Ze zvedavosti jsem zavitala na "mokry trh" (wet market), jak tu nazyvaji rybi trh, a okamzite jsem na sebe strhla pozornost vsech prodavacu. Nekteri vypadali, ze v zivote bilou Evropanku nevideli. Uz tak jsem v tomto meste pusobila jako pest na oko, natoz tam. Na svych pultech bez ledu (mozna tam rano meli led a uz se rozpustil) prodavali krevety, kalamary, sardinky i male tunaky. Udelala jsem par fotek a vzdalila se z dosahu zajmu.
Za rohem hotelu je jedna z poulicnich jidelen. K veceri jsem si dala smazene nudle a jako dezert si na pokoj koupila kousky melounu a papaje.
Protoze toto mesto opravdu nema co nabidnout a ja jsem tu hlavne kvuli vyletum do nedalekych parku, zeptala jsem se ochotneho recepcniho a zrejme i majitele hoteliku, zda je mozne navstivit behem jednoho dne jak Tawau Hills Park, tak lesni rezervaci Bukit Gemok. Ani do jedne nejezdi mistni busy a je treba jet taxikem a protoze to v mape vypada, ze jsou oba na stejne trase, tak bych mohla usetrit jizdu i cas. Recepcni nekam zavolal a rekl mi, ze Tawau Hills Park je na cely den. Cena cesty tam a zpet bude 70 ringgitu (bezna cena) a ze me taxikar rano vyzvedne u hotelu a pak nazpet v parku v danou hodinu. To mi prislo jako dobry navrh, tak mam zitrejsi hledani dopravce vyresene. Taxikare se pak zeptam na patecni dopoledni zastavku v lesni rezervaci. Odpoledne me pak ceka presun do Semporny. Zitra ale jeste stravim noc v Tawau.

Dlouha cesta do Kuala Lumpur

 Tak konecne sedim v hostelu a odpocivam po dlouhe ceste. Vyrazila jsem v pondeli rano smerem na letiste v Palme. Let jsem mela mit v 13:40. Jenze, kdyz jsme se meli nalodovat, bylo nam oznameno, ze kvuli bouri v Londyne, bude nas let opozden. Nakonec jsme odstartovali az temer o pul ctvrte. V Londyne jsem nastesti mela k dobru vice jak tri hodiny, tak jsem byla v klidu. Jedine, co me znepokojovalo, byl ten silny vitr nad Britanii. Tohle pristavani patrilo k tem, ktere klidne ozelim. Jakmile jsme zacali klesat a dostali se do mraku, zacalo to s nami obcas pekne hazet. Nastesti samotne pristani probehlo hladce. Jen moje nervy byly dost pocuchane.
Na Heathrow jsem si pripadala jako v jinem svete...letiste natriskane lidmi, opetovne jsem musela projit kontrolou a pak, kdyz jsem dosla k brane, bylo oznameno, ze kvuli technicke kontrole letadla odstartujeme o pul hodiny pozdeji. To uz mi bylo jedno.
Jiz v Palme jsem si vyzadala sedadla v ulicce, abych se mohla kdykoliv protahovat a jit na zachod. Leteli jsme prakticky novym letadlem a ja sedela nejen u zachodu, ale prede mnou nebylo zadne sedadlo, tak jsem se mohla natahnout, jak jsem chtela. Servis British Airways byl ok. A let v klidu. Zadne turbulence. Prileteli jsme jen s minimalnim zpozdenim.
Pruchod imigracnim byl velmi rychly. Krome pasu jsem zaregistrovala do malajske databaze i otisky mych ukazovacku a dostala povoleni k 90 dnum.
A pak jiz vyzvednout zavazadlo, ktere take dorazilo a vymenit penize. Kurz je oproti dobe pred dvema lety lepsi. Stred se pohybuje okolo 4,63 MYR za euro. Jelikoz je vseobecne zname, ze kurz ve smenarnach na letisti je nevyhodnejsi (nabizeli 4,26 MYR za euro), vymenila jsem jen stovku, s tim, ze zbytek vynenim v centru. Dobre jsem udelala, protoze v centru jsem dostala kurz 4,53 MYR za euro. Pokud menite malo, je to jedno, ale pokud menite jako ja tisicovku,ve smenarne na letisti by jste prisli o zhruba 300 MYR (nebo spis oni by na vas vydelali). To je castka, se kterou se tu da zit 2-4 dny v zavislosti na cene aktivit, jidla, ubytovani...).
Expresni vlak z letiste na nadrazi KL Sentral podrazil. V listopadu 2014 jsem platila za cestu na letiste 35 MYR a dnes to bylo 55 MYR. Malajska vlada od tohoto roku zavedla na spoustu turistickych atrakci 6% dan a nektere sluzby logicky zdrazily. Nastesti nezdrazilo ubytovani v  The Explorers GH. Stale je noc v dormitory (spolecna loznice) za 35 MYR. Dostala jsem stejny pokoj jako tehdy. A pak se prevlekla do sucheho nepropoceneho obleceni a vydala se na odpoledni prochazku jiz znamymi misty. V nedaleke trznici si dala "nasi ayam" - pecene kure s ryzi a ovocny dzus. Zasla na namesti nezavislosti "Merdeka"a se stmivanim se zajela k "dvojcatum" Petronas Towers. Tam to bylo pekne natriskane turisty. Neni divu. Vcera asijsky svet oslavil prichon noveho cinskeho roku rude opice a oslavy pry trvaji dva tydny. Vyzdoba tu byla jako o vanocich. Vsude rude cinske lampiony. V osm vecer zacala v jezere v parku pod dvojcaty desetiminutova  svetelna show doprovazena hudbou.
Pak jsem se presunula do nakupniho centra pod vezemi, abych si koupila nejake ovoce a snack na vecer. Uz me svrbely prsty u typickych caju a byle kavy, ale moje cesta teprve zacala a predpokladam, ze suvenyry budu moct nakoupit na konci v Kuchingu. Abych se s tim zbytene nasledujicich sest tydnu netahala.
A zitra dopoledne me ceka presun na Borneo.

   

Do začátku dobrodružství zbývá už jen den

Konečně nastal den před odletem za dalším cestovatelským dobrodružstvím, na které se těším již od léta. Sbaleno mám již prakticky týden :-). Ubytování první noc v Kuala Lumpur zamluveno (opět jsem zvolila The Explorers Guest House, který se mi naposledy osvědčil a který je jednak v centru a jednak blízko metra mířícího na letiště).
Před dvěma týdny jsem si také úspěšně zarezervovala a zaplatila ubytování se stravou v Laban Rata. Jedním z bodů pobytu na Borneu je i dvoudenní výstup na bornejskou nejvyšší horu Mt.Kinabalu (4095 m). Přespává se v Laban Rata (cca 3200 m) a na všechny ubytovací kapacity tu má monopol společnost Sutera Sanctuary Lodges, která jednak prodává místa k přespání lokálním touroperátorům, a jednak i individuálním jedincům, kteří nechtějí zbytečně přeplácet již tak drahou službu. Touroperátoři sice nabízejí cenu all inclusive (včetně poplatků v národním parku, povolení k výstupu, pojištění, horského vůdce...), ale jejich cena je dvakrát tak vysoká, než když si to člověk zařídí sám. Přitom stačí zkontaktovat mailem SuteraSanctuary Lodges, vybrat si typ ubytování, převézt peníze a je to. Pokud máte potvrzenou (zaplacenou)rezervaci, dostavíte se daný den na bránu národního parku, zaplatíte poplatky, dostanete přiděleného vůdce a výstup může začít. Jen pro představu-za ubytování ve společné ložnici (dorm) s plnou penzí si Sutera účtuje 781 ringgitů (cca 170€). To je teď, příští rok to bude určitě více. Poplatky parku mě pak přijdou na cca 300 ringgitů. Takže celkem mě tento dvoudenní fyzicky náročný, ale jistě nezapomenutelný, zážitek přijde na necelých 1100 ringgitů (cca 240€). Touroperátoři přitom výstup nabízejí za 1600-1900 ringgitů (na netu jsem dokonce viděla i cenu přes 2 tisíce!!).
Takže zítra před druhou odpolední odlétám z Mallorky přes Londýn do Kuala Lumpur, kde strávím noc a ve středu ráno se přesunu do Tawau, kde moje cesta malajským Borneem začne.

P.S.: Opět se omlouvám za možné překlepy a gramatické chyby, které se v blogu určitě objeví. Na vině bude jednak klávesnice s odlišným uspořádáním tlačítek (na PC, které jsou k dispozici v hostalech) a jednak i únava po celodenním "trajdání" po okolí...to pak snadno uteče nějaké to "y", "i", "s","z"...

Plán cesty

Něco málo o Borneu

*Ohrožená biodiversita: Borneo se pyšní (bohužel ve stále menší míře) unikátním 140 milionů let starým primárním deštným lesem, který ovšem ustupuje rozlehlým plantážím palmy olejné. Tím, jak mizí džungle, mizí i živočišné a rostlinné druhy, které se mnohdy vyskytují jen na Borneu. V ohrožení je tak orangutan, který se vyskytuje už jen v Indonésii. Kriticky ohrožený je i nosorožec sumaterský a trpasličí slon. Jen na Borneu žije i zvláštní opice Kahau nosatý. Neporušenou panenskou přírodu lze vidět jen v chráněných rezervacích a národních parcích.

*V Malajsii je patrný britský vliv. Až do 1957 bývala její kolonií. Borneo však mělo trošku odlišný vývoj.  Část Sabahu byla do té doby briskou kolonií a část připadala tehdejšímu Suluskému sultanátu, který zabíral i část Filipín.
Ve státě  Sarawak zase sto let vládli "bílí rádžové" rodu Brooků. V roce 1842 jim daroval Sarawak jako díky za pomoc s potlačením četných povstání brunejský sultán. Tehdy Brunej zaujímala významnou část dnešního malajského Bornea. Brookovi během let zabírali území, až se rozloha Bruneje zmenšila do dnešní podoby. Ačkoliv byli Brookové Angličané, s britskou vládou neměli nic společného. Jednalo se o vládu soukromníků.
Státy Sabah a Sarawak se k Malajsii připojily až v roce 1963.

*Sabah i Sarawak jsou v malajském společenství republikami, v jejichž čele stojí volený guvernér. Hlavním městem Sabahu je Kota Kinabalu (dříve nazývaný Jesselton), který po válce vystřídal poničený Sandakan. Borneo, stejně jako okolní země, během války okupovali Japonci.
Hlavním centrem Sarawaku je Kuching.

*Z doby vlády bílých rádžů pochází i slavný román o malajském tygru Sandokanovi. Postava Sandokana byla ale smyšlená.

*Konflikty: z dob britské nadvlády se táhne konflikt se suluským sultanátem, který si nárokuje část území Sabahu. A čas od času se přívrženci suluského sultána vypraví do Sabahu a podnikají akce proti policistům. Naposledy se tak stalo v roce 2013, kdy bylo v Semporně a Lahad Datu zabito několik malajských policistů a také suluských útočníků.

*Borneo je národnostně smíšené. Kromě Malajců a Číňanů zaujímají významnou část populace původní etnika, která jsou mnohdy jednotně nazývána jako Dayakové. V souvislosti s Borneem a jeho etniky se mnohdy mluví o lovcích lebek. Sekání hlav nepřátel a jejich následné vyuzení a pověšení na kůl u dlouhého domu (tradiční obydlí, ve kterém se sdružovalo několik rodin, které tvořily jednu vesnici) bylo běžné ještě před sto lety. Počet hlav naznačoval významonost bílého domu. Bílí rádžové tento zvyk ale zakázali, protože škodil obchodu Sarawaku s okoními státy a společnostmi. Naposledy bylo sekání hlav povoleno během druhé světové války, kdy Borneo okupovali Japonci. Lebky, které Dayakové návštěvníkům dlouhých domů ukazují, patří japonským vojákům.