Prejezd do NP Kinabalu

Abych se dostala do NP Kinabalu, musela jsem sednout na nektery spoj mirici do Kota Kinabalu. Jelikoz cesta tam mela zabrat okolo 4 hodin, vstala brzy a jiz v sedm hledala mini bus, ktery by me odvezl na autobusovy terminal, odkud jezdi dalkove autobusy. Terminal je asi 4 km od centra. Jezdi tam mini bus "batu 4". Ackoliv mi recepcni rekl, ze jizdne jsou 2 ringgity, ridic si rekl o tri. Nehodlala jsem se s nim o ten ringgit dohadovat. Jizda trvala pul hodiny. Ve tri ctvrte jsem vysedla u mista, kde stalo nekolik modernich autobusu. Tady neco jako zastresene nadrazi neexistuje. Hned si me odchytli ridici jedne spolecnosti, dali mi batoh do ulozneho prostoru, dovedli k pokladne. Nebyla to sice spolecnost, ktera je uvadena jako ta co jede tuto trasu, ale hlavne, ze autobus jel. Zaplatila jsem 40 MYR. Planovala jsem si jeste koupit neco k jidlu, ale jiz se vyjizdelo. Na batu 32 jsem si pak koupila bananove lupinky od poulicnich prodejkyn.
Na obed jsme zastavili v Ranau, 20 km od meho cile. Vysazena jsem byla na prani 1 km za spravou parku u odbocky na Kinabalu Mountain Lodge. Odtamtud to bylo na ubytovani 1 km. Byl to kilometr prudkeho stoupani a klesani. Tech az 20 kg odhadem v batozich se proneslo. Spocena jsem vyfunela k drevene chate obklopene peknou zahradou.
Zaplatila jsem si tri noci (dnesni a pak dve noci po navratu z vystupu na Mt.Kinabalu) v nekolikaluzkove loznici. Luzka jsou jako koje, takze mam soukromi. Hned jsem si zamluvila veceri.
Jiz bez zateze jsem se vydala s fotakem po ceste zpet. Obas zahledla nejakeho ptacka. Od silnice pak pokracovala k brane parku. Pred nim je restaurace, kde jsem si dala polevku a pak se sla do parku zeptat na par veci ohledne zitrka. Idealne, kdyz prijdu v osm.
Pak jsem zamirla zpet na chatu a zbytek odpoledne lenosila a kochala se vyhledy. K veceri byly nudle s volskym okem. Spat jsem sla brzy. Rozbolela me zada (asi po tom vystupu s plnou polni), tak jsem si dala prasek na uvolneni svalu a proti bolesti a to me uspalo.

Posledni den v Sandakanu: muzeum, navsteva parku, kde staval pracovni tabor valecnych zajatcu a Rainforest Discovery Centre

 Vcera v Sepiloku jsem jiz nestihla navstivit vyzkumne pralesni centrum Rainforest Discovery Centrum, coz je park, kde se lze projit po canopy a pozorovat mnozstvi ptactva a jina zvirata (kdyz mate stesti). Pohravala jsem si s myslenkou se sem vratit dnes. Nejdriv jsem si ale chtela projit muzeum a zajet si do Sandakan memorial war park, coz je misto, kde za 2.svetove valky byl jeden ze zajateckych pracovnich taboru a odkud byly v roce 1945 poradany tri pochody smrti.
Protoze muzeum otvira az v devet (pravidelne se tu vzbouzim jiz kolem sedme), v klidu jsem posnidala, nechala na recepci pradlo na vyprani a vydala ce na celodenni bloumani po okoli Sandakanu. Oproti memu ocekavani je vstup do muzea zdarma. Batoh jsem musela nechat na recepci. Fotit se nesmi.
Horni patro muzea je venovano predvalecnym a povalecnym fotografiim mesta. Dnesni betonovou podobu dostalo mesto v 60.letech. Predtim to bylo sympaticke zelene misto s drevenymi domky. Sandakan, puvodne nazyvan Elopura (tohle oznaceni se mezi mistnimi stale objevuje) se rychle rozvijel. Na prelomu 19.a 20.stoleti byl nazyvan "bornejskym Hong Kongem".
Behem 2.svetove valky byl okupovan Japonci a znicen spojeneckymi nalety.
Ve spodnim patre budovy, ktera drive byla postou, je umistena expozice tykajici se americkych cestovatelu Osy a Martina Johnsonovych, kteri na Borneo podnikli cestu v roce 1920 a 1935-36 a behem sve cesty se zamerili na oblast kolem reky Kinabatangan. Nafotili spoustu dokumentarnich fotografii a natocili film. V te dobe se setkali jeste s kanibalismem, ktery jim zabranil v prilisnem pronikani po rece do vnitrozemi. Johnsonovi byli pri sve druhe ceste hosty v dome Agnes Keithove.
Po desate jsem dosla na zastavku a odchytla si bus, ktery by me zavezl ke kruhaci, odkud bych pak po ulici Taman Rimba dosla k arealu parku vybudovanemu jako upominka na obeti zajateckeho tabora, ktery tu staval.
Mlady ridic se me snazil presvedcit, ze islam je dobry a ze bych o nem mela pouvazovat jako o svem nabozenstvi (to po zjisteni, ze nejsem vyznavacem zadneho nabozenstvi). Rekla jsem mu, ze zustanu u sveho nevyznani a dal se na toto tema nebavila. To bylo poprve, co nejaky mistni zavedl rec na toto tema. Typek je asi hodne zapalenym vyznavacem, protoze misto hudby poustel jakesy rozhovory s detmi o koranu. Sam mel na palubni desce knihy tykajici se islamu.
Cesta me vysla na 2 ringgity. Pesky to pak k parku bylo ani ne 10 minut. Dnes slunce pekne pralo. Uvitala jsem stin stromu v parku. Vstupne je zdarma. Na recepci jsem si vzala brozurku s oplankem parku a popiskami jednotlivych zastavek. Bylo tam jen par navstevniku. Hned u vchodu bylo na ceduli upozorneni, ze misto se snazi vest jako rezervaci, proto je mozne narazit na hady jako jsou kobry a pythoni (nevidela jsem ani jednoho).
V parku byly ponechany jako upominka parni stroj, ktery vyrabel elektrinu a jakasi rolba. V mistnosti. Pobliz pomniku vsem padlym jsou umisteny nastenne informacni tabule s vycerpavajicimi informacemi o pracovnim tabore, podminkach v nem, veznich, pochodech smrti a prezivsich.

V parku si lze sednout na lavicky i pod altanky. Ja po dvanacte zamirila k hlavni silnici chytit autobus do Sepiloku. Nakonec jsem se rozhodla, ze navstevu Rainoforest Discovery Center prece jen asi stihnu. Posledni bus nazpet odtamtud odjizdi ve ctyri.
Cesta ke kruhaci, odkud jsem pak pokracovala pesky, me vysla na jeden ringgit. Pesky to k centru bylo 20 minut. Vstupne 15 MYR. Dostala jsem mapku a vyrazila smer "canopy". Pred samotnou prochazkou po vysutych lavkach a parku jsem sedla do kavarny a objednala si nudle. Mela jsem hlad jak vlk. S plnym zaludkem uz mi pak prochazce a hledani ptacku na vetvich nic nebranilo. I kdyz je park plny zivota, videla jsem jen nekolik druhu ptaku a poletujici motyly. Byla to ale prijemna prochazka ve stinu lesa. Dnes bylo v parku malo navstevniku, ale dovedu si predstavit, ze vcera (v nedeli) zde muselo byt narvano mistnimi. Stejne jako v orangutanim centru.
Ve ctyri jsem nasedla na nimi bus, ktery zajizdi ke vchodu a zamirila zpet do mesta. Mini bus byl plny zahranicnich turistu.
Protoze se zitra presouvam do NP Mt.Kinabalu, zasla jsem si nakoupit vodu a nejaky snack. A take na veceri nejake ovoce. V indicke restauraci jsem si s sebou vzala dvoje roti, ktere jsem pak snedla na terase hostelu majic pred sebou panorama sandakanskeho zalivu.
Zde jsem se take nahodou setkala se tremi Ceskami z Prahy. Prvni Cesky, ktere jsem na Borneu potkala. Jinak je to samy Anglican, Sved, Nemec (o Cinanech pred dvema tydny ani nemluvim).
Zitra rano me ceka ctyrhodinovy presun do penzionu Kinabalu Mountain Lodge, ktery je 2 km od vstupu do narodniho parku Mt.Kinabalu. A pozitri pak dvoudenni vystup a sestup na horu Kinabalu (4095 m), ktera je nejvyssi bornejskou horou.

Celodenni vylet do Sepiloku za orangutany a bornejskymi medvidky

Vsichni, co miri na Borneo, chteji videt orangutany a vsichni, co maji v planu navstevu Sandakanu, miri do Sepiloku, kde maji stoprocentni sanci nejakeho videt.
Sepilok je svetove proslule rehabilitacni centrum pro orangutany, kde pomahaji prezit orangutanim sirotkum a navraceji je do prirody. Orangutani miminka jsou totiz do svych deseti let zavisla na matce, ktera je uci vse potrebne pro preziti. Pokud ale o matku prijdou, nemaji sanci prezit. Tito sirotkove se pak dostavaji do Sepiloku, kde je jim venovana veskera pece.
Sepilok je od Sandakanu vzdaleny 23 km a jezdi tam co hodinu mini bus c.14 (batu 14). Cena 6 MYR. Ja vyrazila hned v osm. V devet se otviraji brany a v deset je krmeni. Za 45 minut jsem jiz byla na miste. Bylo pod mrakem a bylo jasne, ze zaprsi. Na doporuceni jsem si schovala do skrinky batoh. Opice jsou pry zakerne a kradou. Nejen pry orangutani muzou byt zakerni, ale je tam spousta makaku, kteri jsou prosluli zlodeji.
Vstupne je pro cizince 30 MYR + 10 MYR za fotak. Vydala jsem se po drevenem chodniku vedoucim lesem k mistu, kde bude krmeni. Jeden z vudcu nas nasmeroval nejdrive do jesli, kde jsme za sklem mohli sledovat hrajici si orangutani miminka. Budova pozorovatelny je zastresena. Tam jsem preckala lijak, ktery se spustil.
Pred desatou jsem zaujala misto u zabradli pred terasou, kam by se meli orangutani sejit na krmeni. Vetve okolnich stromu se obcas pohnuly, jak se tam prohaneli makakove. Po desate dorazil zamestnanec centra s kosem plnym ovoce. A za nim jeden dospely orangutan. Hned se dal do obeda. Makakove nejdrive jen z povzdali pozorovali, pak se obcas nejaky odhodlal se priblizit a ukrast kus orangutanovy vecere. Ten se po nem vzdy ohnal. Dokud byl orangutan na plosine, makakove se drzeli zpet. Jakmile se ale orangutan rozhodl ukoncit veceri a po natazenem lane se odruckoval do lesa a i zamestnanec centra odesel, makakove nelenili a naskakali na plosinu a behem chvile vse snedli.
Znovu jsem se presunula do jesli, kde jsem jeste chvili pozorovala miminka a pak se vydala ven z arealu.
V kavarne pojedla a zamirila do sousedniho rehabilitacniho centra urceneho bornejskym malajskym medvedum. V centru se nachazeji medvedi zachraneni z ilegalniho zajeti. Tito sympaticti medove jednak konci na taliri a jednak jsou odchytavani pro cinsky trh. Jak jsem zjistila, zivot a existenci mnoha zvirat ma v sachu cinska medicina, ve ktere se pouzivaji casti danych zvirat. Kvuli tomu je ohrozeny tygr, zralok, nosorozec, malajsky medved, manta obrovska...
Vstupne je 32 ringgitu. Rehabilitacni centrum bylo zrizeno v roce 2008 a v soucasne dobe se zde nachazi okolo triceti medvedu, kteri se po tom soku v zajeti uci prezit v prirode a az budou pripraveni, budou navraceni zpet do volneho lesa.
Zatimco v orangutanim centru bylo narvano turisty, tady byla jen hrstka navstevniku. Uz kvuli tomu se mi medvedi centrum libilo vic. A take kvuli tem roztomilim medum, kteri se line prochazeli a hledali neco k snedku. Zamestnanci centra, kteri dohlizeji na klid, ochotne zodpovidali vsechny otazky.
Malajsky medved je rozsireny po malajskem poloostrove a na Borneu zije jeho poddruh. Bornejsky medved je o polovinu mensi nez ten malajsky. Meri do 150 cm. Zivi se hmyzem, ovocem a medem a podle nej byl nakreslem medvidek Pu (kvuli detem je ale oranzovy a ne cerny).
Po dvanacte jsem se vydala k recepci, pred niz tropil pozvizeni mlady orangutan, ktery obsadil stromek a lamal vetve. Zamestnanci se jej pak snazili odlakat.
Podivala jsem se na video tykajici se vymirani zivocisnych druhu lidskou vinou a kolem pul druhe se vratila na pozorovatelnu sledovat krmeni medvedu. To probehlo po druhe. Medvedum do ohrady nahazeli kokosove orechy, ktere se pak snazili rozbit. Vsem se to povedlo a v leze na zadech si vychutnavali kokosovou vodu. Jeden ale nebyl tak silny a hlasite narikal a pak chodil k ostatnim zebrat. Jednomu medvedovi sebral jiz rozbity orech a vyjidal bilou duzinu. Pritom pokracoval v mruceni. Bylo to zabavne divadlo. Z nedalekeho orangutaniho centra se ozyvalo sloni rozzlobene troubeni. Pry tam zakladaji centrum pro slony, kteri se ztratili v plantazich palem olejnych. Pred dvema dny tam dostali dvoumesicni slune. Navstevnici ale nemaji moznost slony videt. Bohuzel.
Na tri jsem cekala na parkovisti na mini bus. Zpet ve meste jsem zamirila k muzeu. Mela jsem jeste hodinu na prohlidku. Tedy jen teoreticky. Bylo mi receno, ze v nedeli zaviraji driv a ze uz je zavreno. Tak jsem pro dnesek ukoncila prohlidku. Zasla do internetove kavarny, kde mi ale rekli, ze nemuzu pouzivat USB a nahrat si fotky. Nastesti mi pozdeji na hostelu rekli, ze muzu pouzit jejich pocitac.

Dopoledni Sandakan, odpoledni vylet po rece Kinabatangan

"Celodenni" vylet k rece Kinabatangan zacinal az po poledni, tak jsem mela dopoledne na prohlidku mesta. Nejdrive jsem chtela navstivit muzeum, ale byla jsem pred nim pul hodiny pred otvirackou, tak jsem to vzala po "historicke" trase k domu americke spisovatelky Agnes Keith, ktery stoji na kopci v rezidencni ctvrti. Vede tam zastresene schodiste.
Pokud je centrum Sandakanu "betonovym rajem", rezidencni ctvrt je plna zelene a peknych drevenych domku. Hned vedle muzea, kterym dum Agnes Keithove je, stoji stylova anglicka cajovna. Bili domek s peknym vyhledem a kriketovym hristem. Ceny tu jsou vyssi.
Dum Agnes Keith je kolonialni dreveny domek obklopeny zeleni. Neni puvodni. Ten puvodni byl znicen pri bombardovani behem 2.svetove valky. Britska vlada ale nechala postavit stejny. A kdo ze to byla Agnes Keith. Americanka, ktera si vzala britskeho lesniho inzenyra, ktery byl britskou vladou poslan na Borneo, aby se zabyval vyzkumem zdejsich rostlin. Agnes stravila v Sandakanu 18 let behem nicht napsala svoje tri nejznamejsi romany (Land below the wind, Three come home, White man returns).
Prvni kniha je o jejim predvalecnem pobytu v Sandakanu, druha kniha o jejim zajeti v zajateckem tabore, kde se musela starat o sveho ctyrleteho syna a treti kniha je o povalecnem pobytu.
Interier domu (bohuzel se nesmi fotit) je skromny, ale pekny. V dolni casti je jidelna a obyvaci pokoj a v patre pak rozlehla loznice, knihovna a mistnost,kde se dnes promita dokument. To vse je doplneno o fotografie, informacni tabule. Behem prohlizeni domu jsem se docetla, ze v dome strasi. Jiz Agnes pravidelne vidavala vysokou zenu a i nasledni obyvatele domu (Agnes s rodinou zde bydleli do r.1952) zazili zvlastni ukazy a zvuky.

Po prohlidce jsem se vydala k cinskemu hrbitovu z 2.svet.valky. Za nim je japonsky hrbitov. Cele misto pusobi opustene. Hlavne japonsky hrbitov je zarostly. Tady se o hroby asi nikdo nestara.
Bylo kolem jedenacte a ja se vydala zpet do hostelu pro veci a pak se sla projit obrim nakupnim centrem, ktere je v jedne budove s velkym hotelem Sheraton. Na 4 patrech tech obchodu moc nebylo. Spise spousta volneho prostoru. Docela plytvani mistem.
V podniku Cool City jsem si koupila mangovy ledovy shake a zamirila pred vchod hotelu Shakelton, kde jiz byla pristavena dodavka agentury Sandakan Hotspot a jeji majitel cekal, az vsichni dorazime. Ja byla na cas. Chvili se cekalo na dalsi. A pak jsme jeste vyzvedavali dalsich sest lidi po ceste.
Pred treti jsme dorazili do resortu v oblasti vesnice Bilit na brehu reky. Pri vystupu z nimivanu na nas cekalo nekolik makaku. Nastesti byli plasi a neutocili na nase zavazadla. Byli jsme uvitani v drevenem pristresku slouzicim jako recepce a jidelna. Ve tri se podaval "caj o pate" se sladkymi koblizky. Ve ctyri jsme se pak nalodili a vyrazili na dvouhodinovou jizdu po rece (nakonec jsme byli na vyhlidkove jizde vice nez dve a pul hodiny). Z prvu nas predjizdeli mensi cluny s mene navstevniky na palube, ale udelali nam sluzbu, protoze pozdeji byly indikatorem existence nejakeho zvirete. Tam, kde se u brehu zastavily, se neco delo. Nejdrive jsme tak objevili krokodyla schovaneho v rece u brehu, pak i jeden ze symbolu Bornea - endemickou opici Kahau nosateho (zde nazyvanou Proboscius monkey). Znakem teto opice je velky frnak a bricho (pricemz ten velky frnak a bricho maji samci, samice maji mensi nos). Kahau se pohybuje kolem mangrovnikovych porostu u vody. Zvlastnosti jsou blany mezi jeho prsty.

Postupne jsme mohli sledovat nekolik skupin techto primatu. Jejich pozorovanim a focenim jsme stravili dostatek casu. Objevilo se i nekolik velkych samcu. Krome nich tam byli i makakove. Na zpatecni ceste jsme u brehu objevili velkeho krokodyla. Take jsme videli lednacka. A jeste opice silver leaf monkey. A jen nekolik par minut od ubytovani se nam postestilo videt v korune stromu velkeho orangutana sumaterskeho. Bornejsti trpaslici sloni, kteri se kolem reky take nachazeji, se nam bohuzel neukazali.
V sedm se podavala chutna vecere a po ni odjezd zpet do Sandakanu.
Byl to zajimavy den, i kdyz me mrzi, ze jsem si nevyhledala agenturu, ktera v ramci celodenniho vyletu kolem reky Kinabatangan porada i zastavku v jeskyni Gomatong. Ta je znama tim, ze zde hnizdi druh vlastovky, jejiz hnizda jsou vyhledavanou pochoutkou mezi Cinany. Hnizda totiz stavi ze slin. Kvuli sberu vlastovcich hnizd, tento ptak malem vyhynul. Nyni je zakazano sbirat vlastovci hnizda.

Prejezd do Sandakanu aneb konecne prvni orangutan

Pobyt v Danum Valley utekl jako voda. Kdyby ty ceny nebyly takove, jake jsou, zustala bych dele. Ale pro udelani si predstavy o opravdove dzungli, to stacilo. Mozna, kdybych byla dele, videla bych i ty slony a primaty vcetne orangutana, ale je to dzungle a narazit zde na zvire je o stesti. Mozna, kdybych jela v ramci agentury s pruvodcem, videla bych vice ( a jsem si jista, ze svedsky par videl o neco vice fauny, nez ja), ale take bych si priplatila vice.
Behem snidane jsem se Michaela, ktery je rodili Sabazan, zeptala na to, co

me posledni dny vrtalo hlavou: jak je mozne, ze si mistni tak nici prirodu vsemi temi odpadky. Pobrezi Semporny mi totiz vyrazilo dech. Tolik plastu v mori jsem jeste nevidela. Michale mi rekl, ze to je o mentalite. Znecistuji pry imigranti, kteri do Sbahu prichazeji ze sousednich Filipin nebo Indonesie. Rodili Malajci by si pry nedovolili hazet odpadky do more nebo na ulici. Vlada pry o tomto problemu vi, ale ocividne nic nedela. Podle Michaela je tohle problem oblasti kolem Semporny, vesnice ve vnitrozemi jsou pry ciste.
Danum Valley bylo take ciste. Behem posledniho dne se zde vyrojila spousta vedcu, hlavne tech malajskych. Me o pul devate cekal odjezd zpet do Lahad Datu a pak presun do Sandakanu, kde budu travit nasledujici ctyri dny (tedy prenocovat). V recepci jsem vyplnila evaluaci sluzeb a spolecne s nekolika zamestnanci DVFC jsme se vydali na dvouhodinovou jizdu. Jiz kousek za arealem jsem uvideli prvni relativne cerstvou sloni vizitku - trus. Ten se objevoval po velkou cast nezpevnene cesty tahnouci se Danum Valley. Vcera si sloni opravdu udelali prochazku po ceste k vyzkumnemu centru. Po necele hodine jizdy najednou ridic zastavil. Pry videl orangutana. Hned jsme (tedy hlavne ja a ridic) vylezli z auta. Nechapu, jak mistni rangeri a ridic, ktery sleduje cestu, Jeste stihaji sledovat okoli. A objevit orangutana sediciho ve vetvich ve 30 metrove vysce. Kazdopadne muj prvni volne zijici orangutan. Asi deset minut jsme jej pozorovali, jak prechazi z vetve na vetev a pojida nejake plody. Za nami stalo dalsi auto a jeho osazenstvo si fotilo orangutana.
Takze jsem behem tech cca 2 dni videla nekolik srncu, cibetky, veverky, jesterky, barevne ptacky, sloni stopy a trus, nosorozci stopu (proste tomu verim) a orangutana :-).
Do Lahad Datu jsme dorazili ve tri ctvrte na jedenact. Ridic me nechal na "nadrazi", odkud jezdi autobusy smer Sandakan. To je prakticky za rohem od kancelare DVFC.
V prvni budce nejake dopravni spolecnosti mi tvrdili, ze bus do Sandakanu jede az ve ctyri, ale ze muzu jet shuttlem. Chteli za to ale 350 ringgitu!! Rekla jsem, ze jedu normalnim spojem. Pak me mistni "nahanec" zavedl k sousedni spolecnosti a tam jel bus smer Sandakan za 10 minut a za 20 ringgitu. Bus je dalkovy mirici do Kota Kinabalu a mel me nechat na nadrazi u vypadovky na Sandakan, odkud bych se do centra dostala mistni MHD.
Cesta tam trvala 2 hodiny, pricemz jsme zastavili na 40 minut na jidlo kousek pred danou vypadovkou. Vpadovka na "batu 32", neboli 32.mili od Sandakanu. Autobusy MHD jsou oznaceny cislem mili, kam az jedou. Vsechny pak konci na mistnim nadrazi v centru, kousek od hostelu Sandakan Backpackers, kde jsem mela zamluvene 4 noci.
Autobus se rozjel ve dve a cesta do cilove stanice (cca 50 km vzdalena) zabrala vice nez hodinu a pul. A stala 6 ringgitu.
Na prvni pohled vypadal Sandakan privetive, moderne a ciste. Nasla jsem hostal, ktery stoji u pobrezi (ciste, bez odpadku v mori), ubytovala se v dormitoriu s klimatizaci (za pouhych 28 ringgitu), ktere mam zatim jen pro sebe a vydala se na prvni seznameni s mestem.
Recepcni jsem se ptala na dvoudenni vylet po rece Kinabatangan, ktery maji v nabidce, ale pry bych byla jen ja a to by celou tour zdrazilo. Na stejne ulici, jako jsem ubytovana, je nekolik dalsich spolecnosti nabizejicich tour. Do jedne jsem vlezla a poptala se. Nakonec jsem si na zitrek koupila denni tour.

Jelikoz jsem do Sandakanu dorazila pozde a vsechny pamatky zaviraji v pet, nechala jsem vetsi prohlidku na jindy. Na namesti pred muzeem je pomnik padlym australskym vojakum. A take pamatnik zakladateli mesta Williamu Pryerovi. Pred odjezdem na Borneo jsem cetla zajimavou cestopisnou knizku "Deset let na Borneu, kterou napsala jeho zena Ada. Tehdy ale Sandakan vypadal jinak. Bohuzel kolonialni drevene domky vystridaly ty panelove. Sandakan totiz behem 2.svetove valky utrpel tezke bombardovani ze strany Britu, kteri provadeli nalety na Japonce okupujici Borneo. V okoli Sandakanu bylo take nekolik zajateckych pracovnich taboru, kde Japonci drzeli australske a britske vojaky a podnikali s nimi tzv.pochody smrti do Ranau (v oblasti NP Mt.Kinabalu). Z 18 tisic Australanu prezilo sest! Zde zahynulo vice spojeneckych zajatcu nez pri budovani nechvalne zname "zeleznice smrti" spojujici Barmu a Thajsko (okoli thajskeho Kanchanaburi).
Povecerela jsem v jedne z restauraci na nabrezi a sla si odpocinout po dlouhem dni na ceste. Ale uz se tesim, az budu objevovat tohle mesto s britskou atmosferou. Zitra ale vylet po rece a pozitri oranguatni rezervace Sepilok.

Den v tropickem lese Danum Valley: boj s pijavicemi a plneni bobriku odvahy

tygri pijavice

Tak dnesni dopoledni vylet tropickym lesem k Tembaling Falls byl ve znameni boje s pijavicemi. Temi jsou bornejske lesy proslule. Hlavne po desti. A dnes rano behem snidane kratce, ale vydatne, sprchlo. Vzbudila jsem se pred sestou, abych se vydala za moznymi zviratky, ale videla jsem jen nejake veverky a ptacky. A na ceste pod budovou laboratore pozustatky nocni srnci navstevy v podobe stop a bobku.
O pul devate si me vyzvedl ranger Jou a vyrazili jsme na 3,5 hodinovou prochazku k vodopadu. Vyzbrojena "anti-pijavicovymi" ponozkami postrikanymi jeste repelentem, coz melo pijavice odhanet (moc to nepomohlo). Proti pijavicim se vyrabeji specialni "leech socks", ktere se bud zavazuji nebo jsou na gumu anatahuji se pres kalhoty. Pry ale bohate staci natahnout pres kalhoty nejake dlouhe ponozky. Pro tento ucel jsem si koupila jeden par oranzovych fotbalovych ponozek.

nosorozci stopa

Netrvalo dlouho a zavadila jsem rukou o velkou tygri pijavici, ktera si to stradovala po mem stehne a hledala obnazenou kuzi. Na poprve jsem se vydesila, ale postupne si zvykla a kazdou pijavici odcvrnkla bud prstem nebo klackem a ty, ktere se nechtely me ponozky pustit, mi oddelal ranger. Ne vsechny byly tak velke jako ta prvni. Krome tygrich pijavic, ktere jsou velke a hnedave a pry se vyskytuji na listech stromu a keru, se po mych botach plazily i mensi tmave pijavice. Ty jsou v trave a na zemi. Neverily by jste, jak jsou ty potvory rychle a jak dobre vidi (nebo citi) svou potencionalni obet. Jakmile jsem jednu odcvrnkla z boty na zem, uz se zase natahovala mym smerem. A ty tygri se zachyti jednim koncem listu a druhym trci do prostoru a cekaji, az nejake zvire nebo clovek pujde kolem. Musim rict, ze at se ty potvurky snazily sebevic, ani jedna me "nedostala" :-). A i kdyby, nejsou nebezpecne v tom smyslu, ze by prenasely infekci.
Timbaling Fall je od centra vzdaleny 4 km. Cesta tam zabrala hodinu a pul. Po ceste jsme narazili na sloni stopy. Po slonech ani vidu ani slechu (odpoledne pry byli hlaseni na prijezdove ceste z Lahad Datu).
Krome nejake te jesterky, obri cikady a stonozky, jsme nemeli stesti na zadne savce. Nazpet jsem byla na obed, kt
ery se podava od dvanacti.
Doprovod rangera na vylety je az na dve nejkratsi trasy povinny. Cena za hodinu jeho doprovodu je 20 MYR, ktere se pak plati pri odjezdu na recepci.
Ja se vydala zaplatit jiz dnes odpoledne. Nocni safari me vyslo na 32 MYR + 70 MYR za rangera.
Predtim jsem se ale vydala na 300 m dlouhy "orchid trail", ktery vede nejblizsim lesem. Vsimla jsem si jen jednoho druhu kvetouci orchideje. Jelikoz znaceni tras neni zrovna nejlepsi a nikde neni napsano, kde trasa konci, nebo kam smeruje, sla jsem dal po nejvyslapanejsi cesticce, ktera obcas prechazela v drevenou lavku. Obcas sledovala v blate mozne zvireci stopy. Dosla jsem k mistu, kde to vypadalo jako bahniste nejakeho velkeho zvirete a v blate uvidela jakoby triprstou velkou stopu. Ze by vzacny sumatersky nosorozec? Ti se v Danum Valley take vyskytuji. Stopu jsem si vyfotila. Na slona to urcite nevypadalo.
Pokracovala jsem dal a asi po 200 m se vynorila u budovy vyukoveho centra, kde je jednak expozice v lihu nalozenych nekterych druhu zvireny (od ryb, pres nejake mysi, netopyry az po des vydavajici hlavu kobry kralovske, kterou bych moc nerada nekde potkala), jednak informacni tabule o Danum Valley, faune a flore a problematice odlesnovani a take nekolik sadrovych odlitku stop. Krome sloni stopy, stopy nejake kockovite selmy, malajskeho medveda (ten tu take zije), drncu...je tam i dolitek triprste nosorozci stopy. Byla jsem si na 90 % jista, ze prave tuto stopu jsem v lese videla.
Zamirila jsem na recepci a jen tak se zminila o mem objevu. Ranger mi ale rekl, ze to byla spis stopa slunete, ze nosorozci jsou hloubeji v lesich. Zato sloni obcas otravuji v tabore.
Presto trvam na tom, ze jsem narazila na stopu nosorozce. Vim, jak vypada sloni stopa.
Prohledla jsem si vystavku brouhu a motylu v altanku nad rekou, odkud je take pekny pohled na okoli. A pak se odhodlala splnit si prvniho odpoledniho bobrika odvahy. Pri zpatecni ceste z Timbaling Falls jsme mijeli vysoky strom s dvema terasami, na ktere vede schodiste. Z teras musi byt pekny vyhled. I pres svoje zavrate behem lezeni do podobnych vysek (hlavne, kdyz kolem sebe vidim volny prostor) jsem se rozhodla se k "tree platform" vydat a na jednu z teras vylezt.
Strom s terasou je od tabora vzdaleny jen asi 300 m. Zezdola to vypada impozantne. Kdyz jsem vystopula schudky k zebriku a podivala se vzuru, malem jsem to zase vzdala. Chvili jsem to rozdychavala a dala se do lezeni. Prvnich par metru je kolem zebriku pletivo, pak uz jen obcasne obruce jako na kominech. Jakmile pletivo skoncilo, mela jsem sto chuti to vzdat. Hlavne jsem zjistila, ze se nesmim divat vzhuru (dolu a kolem sebe take ne). Tak jsem hledela na kmen stromu pred sebou, pomulu ruckovala nahoru a stoupala z jedne sprusle na druhou. A hluboce dychala. Radsi jsem ani nemyslela na to, ze to pak budu muset slezt.
Prvni platforma je ve vysce (odhadem) asi 20 m (i kdyz me to pripadalo 3x tolik. Ocekavala jsem lepsi vyhled. Chvili jsem se vydychavala. Pri pohledu nad sebe na dalsi platformu mi bylo jasne, ze tohle je moje konecna. Vys uz nepolezu. I kdyz vyhled by to byl dobry, ale uz jsem v sobe nenasla vic odvahy. Ten volny prostor kolem se mi nelibil.
Zhluboka jsem se nadechla, pevne se chytla zebriku a opet s ocima uprenyma pred sebe zacala lezt dolu. Rukama jsem se tak krecovite drzela, ze nez jsem slezla dolu, bolely me bicepsy. Opet stastne nohama na pevne zemi jsem se vydala zpet do tabora. Rozfoukalo se a behem chvile zacalo prset. Kdyz jsem dorazila k taboru, dest presel v lijak. Ten ale, jak je tu zvykem po par chvilich ustal, tak jsem se opet vydala do lesa na dalsi volne pristupnou stezku. Krome terasy na strome je na trase umistena i pozorovaci vez (posed). Na ten vylezt nebyl problem. Ani odtud jsem ale zadne zvire nevidela. Po ctvrte jsem se vratila do tabora.
Dalsiho bobrika odvahy jsem pak sla plnit po veceri. Krome nocni safari (na korbe jeepu) je mozna i nocni prochazka. V recepci jsem se na ni ptala a ranger mi rekl, ze se muzu projit sama kolem tabora po prijezdove ceste, ze zvirata se obcas objevi u cesty. Jejich oci ve svitu baterky zari.
Tak jsem si vzala celovku a do ruky mobil, jehoz baterka sviti silneji nez ta celovka a pred osmou se vydala na prochazku nocnim pralesem. Presla jsem jeste osvetleny vysuty most na druhou stranu reky a najednou se octla v totalni tme. Hledala jsem na stromech, ale zadne zvire. Jen hlasite cvrlikani a houkani a dalsi zvuky. Tady dzungle neni klidna, ale "urvana". Takove zvuky jsem nikde na svete neslysela. Jeste stesti, ze jsem si pred vypravou nepoustela Zahadu Blair Witch. I tak jsem se opatrne rozlizela okolo. Hloubeji do lesa jsem se neodvazila. Vratila jsem se na prijezdovou cestu a vydala se k recepci a pak ven z arealu. Vcera v noci jsme tu u cesty videli ty srny (nebo jelinky. Anglicky deer, ale vypada jako srna) a cibetku. Sla jsem asi deset minut a nic. Pak jsem to radsi otocila nazpet, co kdybych narazila na slony, kteri se tu nekde pry odpoledne nachazeli. Kousek od recepce se neco mihlo u kraje. Namirila jsem baterku a uvidela srnu s mladym. Jen jim svitily oci. Trochu strasidelne. Vetsi sok jsem ale mela na prijezdove ceste k vyukovemu centru, kam jsem odbocila. V krovi se najednou ve svitu baterky zaleskly oci. Pak trochu klesly, jako kdyz se nejak selma prikrci. Trochu jsem to zvire vylekala bleskem z fotaku. Mela jsem pocit, ze to musi byt nejaka z "kocek". V Danum Valley zije ohrozeny leopard oblackovy, ktery je nejmensi z "velkych kocek" a dalsi asi 3 druhy malych kocek.
Sla jsem dal k centru a kdyz videla, ze proti me jde nekdo s baterkou, otocila to nazpet. Trochu vic "v bezpeci", ze nejsem sama. Za chvili me oslovil pruvodce agentury Sticky rice Michael, ktery poradal nocni prochazku pro svedky par. Nasmerovala jsem jej do housti, kde jeste pred chvili svitily ty oci. On se tam se svou silnou baterkou vidal a po chvili hledani rekl, ze to byl velky srnec. Za chvili se odtamtud ozvalo pronikave houkani (nevim, jak ten zvuk nazvat), ktere pry patrilo tomu srnci.
Sla jsem za skupinkou vedenou Michalem. Ten na vetvi stromu objevil cibetku. A pak se vydali pryc z tabora a ja na pokoj. Mela jsem za sebou hodinovou prochazku lesem, ktery ma oci. Trochu mi to pripomnelo jeden dil Akt X, ve kterem se v lese objevovaly cervene oci (uz presne nevim, o cem ten dil byl. Pamatuji si to proto, ze ten dil jsem videla jeste jako dite a kdyz jsem po jeho skonceni sla do tmaveho detskeho pokoje, cekal tam bratr s cervene blikajicim svetylkem na kolo. Malem jsem se z toho tehdy po...). Kazdopadne byla tahle nocni prochazka zajimavym zazitkem.

Prejezd do vyzkumne rezervace Danum Valley Field Centre

Pet uzasnych dni (ctyri snorchlovaci) v Semporna uteklo jako voda. Vcerejsi den na Matakingu byl skvely. Prede mnou je opet presun do vnitrozemi. Konkretne do vyzkumneho centra v chranene oblasti Danum Valley.
Danum Valley je primarnim tropickym lesem, ve kterem ziji vzacni bornej
sti sloni a nosorozci. Take leopard oblackovy a jine kockovite selmy. Nejake ty opice vcetne orangutanu, lasicky, spousta ptactva....Proste zvireci raj. Do DVFC jezdi predevsim vedci zkoumat rostlinne a zivo
cisne druhy a cas od casu hlasi objev noveho druhu. Krome toho je tu misto i pro turisty, kteri si za zazitek zaplati na malajske pomery ne zrovna male penize. Ja si zarezervovala 2 noci v dvouluzkovem pokoji. Hostel je take v nabidce, ale od jidelny je vzdaleny asi 15 minut chuze, coz v noci muze byt opravdovy zazitek (kdyz nevite, ktere zvire vas z tmaveho lesa pozoruje.
V ramci ceny je do Danum Valley zajisteny odvoz od kancelare organizace, ktera je v Lahad Datu.
Vcera jsem si u nasi ochotne recepcni, ktera snad v hostelu i spi, zjistila odjezd autobusu do Lahad Datu. V 10 pry jede mikrobus a cena 40 ringgitu.
V klidu jsem si dobalila, rozloucila se s pratelskym personalem (recepcni si me pridala do pratel na FB) a vyrazila smer nadrazi u mesity. Mikrobus jiz byl z casti plny. Vyberci jizdneho se me nejdriv zeptal, odkud jsem a pak si rekl o 29 ringgitu. Asi dava cenu podle toho, jak je mu cizinec sympaticky. Pozdeji pri zjisteni, ze nejsem "diver", ale "jen" snorchler, zaspasoval a rekl cenu 39. To uz jsem ale mela davno zaplaceno.
O pul desate jsme vyjeli. Lahad Datu je od Semporny vzdalene 158 km a cesta trvala 2,5 hodiny. Bylo polojasno a my jeli krajinou plnou palem olejnych. Jak jinak. Obcas jsme mijeli nakladaky nalozene palmovymi orechy a take cisterny prevazejici palmovy olej. V pulce cesty prisla prvni policejni kontrola. A pred Lahad Datu dalsi, kde jsem musela ukazat pas. Policista byl mili, prohledl si prvni strankua popral pekny den.
Po celou cestu neklimatizovanym mikrobusem jsem se snazila fotit z okynka okolni krajinu.
Shodou okolnosti ridic vysazoval nektere pasazery u Fajar centra, kde sidli i kancelar Danum Valley Field Centra. Kancelar je v ulici pred malym regionalnim letistem.
Jelikoz jsme behem rezervace nemohla zaplatit onech 958 ringgitu (2 noci v chatce s plnou penzi a ruzne poplatky), protoze moje banka nedela prevody do zahranici v teto mene, platila jsem az v kancelari. Berou jen hotovost.
Shuttle-bus, ktery je v cene, odjizdi do Danum Valley 3x tydne - v pondeli, stredu a patek. Odjezd v 15 hod. Mela jsem tak temer tri hodiny k dobru. Behem hledani kancelare jsem objevila internetovou kavarnu, kterou mistni kluci vyuzivaji jako hernu. Bagl jsem nechala v kancelari a sla pojist - plain roti a teh tarik.
A pak na dve hodiny na internet konecne nahrat fotky do blogu.
Ve tri jsem byla vyzvenuta mikrobusem. Melo nas byt celkem 5, ale nakonec budu tuto noc jedinou turistkou ve vyzkumnem centru.
Cesta trvala 2 hodinky. Obcas prselo. Nejdrive jsme jeli po silnici, pozdeji asfaltku vystridal sterk a vymoly zpomalily cestu. Dostavali jsme se do praveho tropickeho lesa a ja z okynka sledovala, zda neuvidim nejake zvire.
Po pate jsem se ubytovala na recepci, dostala instrukce a klic. Dopredu si na dalsi den zamluvila rangera na ctyrhodinovy trek. Na vetsinu tras je treba tu mit doprovod. Na dnesni vecer jsem se zapsala na dvouhodinove nocni "safari". Cena 160 ringgitu je za auto a celkem nas bude 5, tak to bude levne.
Byla jsem dovezena k ubytovnam. Pekny pokojik se dvema postelemi, vetrakem, koupelnou, rychlovarkou, kdybych si chtela udelat caj.
Nazula jsem si svoje specialni fotbalove "antipijavicove" ponozky a vydala se na obhlidku arealu. Ten stoji u reky obklopen lesem, ze ktereho se neustale ozyvaji zvuky.
Od sedmi se podavaji vecere. Bufetova forma. Zde jsem se setkala se zbytkem posadky a jedinymi turisty v centru. Americky par a svedsky par. Pruvodcem nam bude mistni ranger Michael. Odjezd v osm.
Nocni safari
Nasedli jsme na drevena sedadla umistena na korbe jeepu. Na strese sedel jeden z rangeru a behem pomale jizdy hledal baterkou v okolnim lese znamky zivota. Jeste v arealu jsme narazili u cesty na srnce. Klidne si nas prohlizeli. O kus dal se do housti schovala cibetka. A pak jiz to tak snadne nebylo. Ranger nejakym zazrakem vystopoval letajici veverky v korunach stromu. Take jakysi druh ptaka. V tmavem lese obcas zablikala svetluska. Po tri ctvrte hodiny jizdy po ceste prych od centra jsme to otocili a jeli nazpet. To uz jsme nic nevideli.
Nejvetsim zviretem siroko daleko byl ale nas americky spolucestujici, ktereho vice nez priroda asi zajima pivo. Jiz behem vecere do sebe kopl dve plechovky singapurske znacky Tiger a pak si obcas odkrkaval. Takovy ten typ "vsechno znam, jsem vtipnej a hrdej Amik a ostatni narody jsou mi u...). Po klasicke otazce na me, odkud jsem, zareagoval "Ok" a podle vyrazu marne lovil v mozku, kde ze ta Ceska republika lezi. Jak jsem rada, ze s touto skupinkou zitra nejdu na vylet. Nastesti jsou s mistni agenturou a ja budu mit vlastniho rangera a nikoho, kdo by mi rusil zvirata v lese blbymi komentari.
Za necelou hodinu a pul jsme byly nazpet. Nechala jsem skupinku s krkajicim Amikem, at si zaleze na ubytovani a sla se s baterkou projit. Dole u lesa jsem zahledla dalsiho srnce. Stal tam a ziral na me.
Kdyz jsem se vracela, oslovil me jeden ranger, ktery bude zrejme zitra mym pruvodcem a poradil mi si privstat, protoze zvirata jsou aktivni brzy po ranu. To jsem mela v planu. Snidane jsou od sedmi, tak si predtim projdu areal.