Vylet do NP Ulu Temburong

Bangar

Vcera jsem se chvili obavala, ze misto vyletu do narodniho parku Ulu Temburong budu muset hledat jinou variantu (tou by byla asi naftova pole a muzeum v Seria). Odpoledne mi ale majitelka Borneo Guide potvrdila, ze me prida k par lidem a ze tedy do narodniho parku pojedu. Cena ne zrovna nejnizsi - 135 dolaru. Brunej je celkove drazsi a do narodniho parku se jinak nez s pruvodcem nelze dostat. Turistum je zpristupnena jen mala cast parku, aby byla zachovana panenskost dzungle.
Pred pul osmou jsem mela byt na nabrezi, odkud odjizdeji rychlocluny do Bangaru. S sebou plavky a veci na prevleceni. Soucasti mela byt koupel pod vodopadem a canopy.
Po pul osme dorazila pruvodkyne se zbytkem osazenstva. Anglicky starsi par zijici v Kuala Lumpur a Francouz. Pruvodkyne nas zavedla do sousedniho stanku na snidani. Clun odplouval o pul devate. Cas jsme zabili povidanim o cestovani.
Rychloclun do Bagaru je beznou linkou. Cesta po rece obklopene mangrovy zabrala asi 45 minut. V Bangaru nas nalozila jina zena do dodavky. Zde se k nam jeste pripojily dve Malajky. Byli jsme odvezeni do Batang Duri, kde konci cesta. Odtud jsme meli pokracovat na tradicnim "longboatu" po rece Temburong. Dlouhy clun je docela vratky a je treba sedet na stanovenem miste a moc se nehybat. Vyrazili jsme proti proudu reky. Diky motoru zdolavali male pereje aniz bychom se namocili. Behem cesty jsme se kochali hustym porostem kolem reky.
V okamziku, kdy uz me bolelo pozadi od nepohodlneho sezeni, jsme zastavili u rezortu Ulu Ulu, kde jsme se zaregistrovali. Odtud jsme na clunu pokracovali dal.
Vysedli jsme o pet minut pozdeji. Cekalo nas stoupani po chodnicku se schody ke canopy. Pry nas cekalo na 1200 schodu. V tom vlhku z nas brzy kapal pot. Cesta ke canopy je dlouha pres kilometr a prevyseni je cca 200 m. Odpocivali jsme v altancich,ktere jsou postaveny na trase. Presli jsme po visutem moste. Bylo po desti a nektere schudky mohly klouzat.
Nase mlada pruvodkyne behem cesty nadhodila dotaz, zda ma nekdo strach z vysek, ze ten vystup na vez muze nekomu delat problem. Te poznamce jsem nevenovala pozornost az do chvile, kdy jsme dorazili na misto. Vez pripominala leseni a zebriky byly poskladany jako u leseni. Vylez jsme meli do vysky 40 m. Pohled na to "leseni", na jehoz vrcholu melo byt nekolik mostku, odkud mel byt pekny vyhled na okoli s korunami stromu, mi moc klidu nedodalo. Cekala jsem beznou vez s tocitymi schody. Batohy jsme nechali dole a jeden po druhem zacali v rozestupech lezt po zebricku nahoru. Snazila jsem se nad tim moc nepremyslet. Nastesti po par metrech se kolem toho leseni objevil plot, ktery trochu zmirnil moji fobii z vysek s otevrenym prostorem. Nakonec to nebylo tak strasne jako lezeni na stromovou terasu v Danum Valley. Vyhled z mostku spojujicich jednotlive veze leseni byl pekny. Z bezpecnostnixh duvodu na jednom mostku mohli byt jen dva lide. Za poslednim mostkem jsem jeste vylezla na vyhlidku na vezi. Musim podotknout, ze jsem se v te vysce krecovite drzela zabradli. Dolu jsem pak lezla take trochu v kreci. Zajimavy adrenalin. Zajimavy styl canopy. Jedna z Malajek se nahoru neodvazila.
Vydali jsme se po schudcich nazpet k rece. Nasledoval prejezd k vodopadu. Tedy ke brehu, odkud jsme se potuckem prosli az k malemu vodopadu s jezirkem, ve kterem plavou male rybky. Takovy ten druh rybek okusujicich kuzi na nohou. Chvili jsem se nechala "lechtat" rybimi "masery". Na koupel v jezirku nedoslo. Nikdo se k tomu nemel a protoze vcera prselo a hladina reky byla pry v normalu, cekala nas jina zabava - sjizdeni reky v nafukovacich pneumatikach. Takovy "river tubing". Jiz v Belize jsem se v pneumatice projela po rece jeskynemi (spolecne s dalsimi stovkami navstevniky) a tak jsem vedela, jak nasednout a manevrovat. Veci jsme nechali ve clunu, ktery nas nasledovat. Sedla jsem do pneumatiky a s ostatnimi se nechala unaset proudem. Trochu, ale jen trochu me zneklidnovalo vedomi, ze v rece ziji krokodyli. Podle pruvodkyne ale jen mali, kteri se zivi rybami. Ti velci pry nemaji radi motorove cluny brazdici reku. Nezbyvalo, nez duverovat pruvodkyni, ze mistni krokodyli lidi nezerou a ze se jedna o bezpecnou zabavu a doufat, ze si nejaky krokodylek nesplete muj zadek s rybou.
Lilovala jsem toho, ze jsem utopila svuj podvodni fotak. Byl to super zazitek splavovat male preje, nad hlavou vysoke stromy...
Konecna byla u srubu agentury, kde na nas cekal obed. Klasicka ryze, kure na kari, ryba a zelenina. Prevlikat jsme se nemeli, pry se cekal dest. Ten nastesti neprisel, tak jsme si zpatecni cestu na clunu mohli uzit.
Na molu v Bangaru jsem se ale prevlekla. Byla mi trochu zima. Zpet v BSB jsem byla ve ctyri. Nechala jsem veci na pokoji a vyrazila do supermarketu pro vodu, v lekarne si koupila nejake pastilky proti kasli a ryme z tradicni mediciny a zaskocila na internet. Sabine jiz odjela, tak jsem mela pokoj pro sebe. Natlacila jsem do sebe bagetu s tunakem, paralen a sla spat.

Cely den v hlavnim meste Bandar Seri Begawan

velka mesita

Tak se to nakonec stalo - nachlazeni v dusledku zmen teplot. Zatracene klimatizace! Uz vecer jsem citila trochu nos a rano se mi rozjela ryma. Vybavena kapesnicky jsem se vydala na celodenni prohlidku mesta. Bylo dusno. Brzy ze me lilo. Snidani jsem vyresila v "bagetarne", kde je i wi-fi pripojeni. A pak se vydala k nedaleke mesite obklopene z casti jezirkem, na kterem je umistena gondola vykladana mozaikou.
Bylo pred devatou a spravce mi otevrel branu ke gondole. Mela jsem stesti, o vikendu je pristupna nejen gondola a okoli mesity, ale i vnitrek mesity. Krome modlitebnich casu. Mesita je bila se zlatymi kupolemi.
Na prohlidku vnitrku jsem si musela oblect habit a satek. Vnitrek byl "pekne" vychlazeny. "Parada" pro propocene obleceni a zacinajici nachlazeni.
Od mesity jsem to vzala smer muzeum Real regalia, kde jsou vystaveny dary sultanovi. Po ceste jsem se stavila na policejni stanici zkusit stesti s vymenou policejni nasivky, ale policiste na recepci mi s usmevem rekli, ze nemaji (nebo nechteli vymenit).
Muzeum je ve velke budove. Pred vchodem dovnitr je treba vyzout boty a nazout si jedny z bilych papucku. Sotva se otevrely dvere, zavanul zevnitr ledovy vzduch. Kdyz jsem podotkla, ze tam maji chladno, zamestnanec mi s usmevem rekl "vitej v raji". Na to jsem si pomyslela, ze to pro me bude spise peklo.
Veci jsem si musela zamcit do skrinky. Zadne fotografovani. Zaregistrovala jsem se a vydala na prohlidku tech mnohdy kycovitych daru. Krome daru, ktere obdrzel sultan vetsinou od monarchu okolnich zemi, jsou v muzeu vystaveny i dokumenty tykajici se predavani jednotlivych casti tehdejsi Bruneje Velke Britanii (Labuan), Jamesi Brookovi (Sarawak) a obchodnim spolednostem (North Borneo, dnes Sabah). Jeste v 15.stoleti Brunej zaujimala cele Borneo. Brunej se rovnala Borneo. Moc mi nejde do hlavy, proc se tehdejsi sultanove dobrovolne vzdavali sveho uzemi, kdyz meli v oblasti takovy vliv. Kazdopadne patri dnesni Brunej diky rope k bohatym ministatum. Na ulicich je cisto, vsude udrzovana zelen.
Uprostred velke vstupni haly je vystaven korunovacni vuz pripominajici staroegyptske vozy s gongy a stity vsech osob, ktere vuz v 60.letech doprovazely. V mistnosti strezene strazcem je pak vystaven pozlaceny (ne-li) zlaty korunovacni altanek s trunem a vsemi predmety tykajicimi se korunovace. Brunej je dedicna monarchie a sultan je vseobecne uctivan.
Kdyz jsem opustila tu "lednicku" a vlezla opet do toho vlhkeho paraku, malem jsem padla. Priserne dusno.
Zamirila jsem k mladeznicke ubytovne Pusat Belia, kde jsem sice vcera nemela stesti na ubytovani (bohuzel jsem jiz zaplatila vsechny noci v KH Soon s urvanou klimatizaci. Mohla jsem se ubytovat dnes. Spravce mi vcera odpovedel na watts up).
Jeste dnes se v centru poradala kulturni exhibice a zajimalo me, co se dozvim. Jiz u prvniho stanku jsem dostala vycerpavajici prednasku o tradicnim pekarstvi a ochutnala nektere sladkosti. Pozdeji i tradicni "ambuyat", coz je takove "lepidlo" (sami to tak nazyvaji) bez chuti a zapachu vyrabene ze saga. Ji se specialni hulkou na kterou se namotava a pak se ochucije nejakou omackou. V Bruneji je to popularni. Me to moc nechutnalo. Jeste, ze jsem to zkusila tady a nevrhla se do objednavani v nejake restauraci.
Krome jidla jsem se dozvedela o tradicnim tkalcovstvi, hrach, dialektech...
Protoze se mi vcera nepodarilo se prifarit k nejake skupince na vylet do Ulu Temburong, ale mela jsem se stavit v kancelari Borneo Guide dnes, zamirila jsem tam. Zamestnankyne mi slibila, ze mi necha k veceru zpravu na recepci (kancelar agentury je o patro niz pod hotelem). Vypadalo to ale nadejne.
Po obede jsem potrebovala odpocinek. Chozeni po meste nachlazena v prisernem dusnu me zmahalo.
Pozdeji jsem chtela jet mistni linkou k mestskemu muzeu, ktere je od centra 4,5 km (slapat to v tom hodku by bylo nad moje sily), ale nevedela jsem, jak casto linka 39 jezdi a to cekani na slunci se mi vubec nelibilo. Zmenila jsem plan, presla silnici na nabrezi, mavla na vodni taxi a nechala se prevezt na protejsi stranu reky k muzeu Kampung ayer. Zde nastesti nebylo tak vychlazeno a v klidu jsem zhledla dokument o vesnici na kulech, ktera je pry nejvetsi na svete, a o nekolika tradicnich remeslech mistnich obyvatel. U muzea je pristavena vyhlidkova vez s peknym pohledem na okoli.
Pote jsem se vydala do nakupniho centra a do supermarketu. V arealu supermarketu smazi jednu z mistnich dobrot "cokui". Neodolala jsem a porucila si jednu porci koblikoveho peciva potreneho kokosovym kremem a maslem.
Do setmeni jsem byla na pokoji. Pak me jeste zlakalo nocni foceni nasvetleneho mesta.

ambuyah

Kampung Ayer

Añadir leyenda

Prejezd do Bruneje

mesita v Labuanu

V noci prselo a behem rana se voda z ulic zacala na slunci vyparovat. Z toho vzniklo jeste vetsi vlhko. Jelikoz jsem se mohla z ubytovani odhlasit do dvanacti (coz mi vyhovovalo vzhledem k tomu, ze trajekt do Bruneje mi odjizdel o pul druhe), jeste jsem se vydala na prochazku ulicemi. Snidani jsem vyresila u Indu bananovou roti a normalni roti canai. A pak se vydala k velke mesite, kterou jeste nemam vyfocenou. Jeste nez jsem k ni dosla, jiz ze mne lilo. Obesla jsem ji a zamirila zpet do centra. V turistickych informacich jsem se marne ptala na pohledy. Nikde jsem na zadne nenarazila, ani v duty-free shopech, ani na terminalu...nikde.
V jednom bezcelnim obchode jsem si koupila za pakatel maly parfemek "be delicious". Na krabicce bylo napsano, ze tento produkt nema nic spolecneho s originalni znackou od Donny Karan. To,aby padelatele nemohl nikdo zalovat.
Az do pul dvanacte jsem se pak "chladila" na pokoji se zaplou klimatizaci.
Cekarna na terminalu trajektu je nastesti take klimatizovana. V jednu jsem se sla nalodit. Dostala do pasu vystupni razitko. Na lodi pak vyplnila vstupni formular do Bruneje.
Expresni lod nastesti nebyla tak vychlazena, jako trajekt na Labuan. Cesta trvala jen neco malo pres hodinu a tentokrat jsme byly na palube dve Evropanky. Sabine z Nemecka se pak "prifarila" na ceste z pristavu Serasa vzdaleneho od hlavniho mesta Bruneje asi 20 km a i do hledani ubytovani.
Na pasove kontrole jsem dostala do pasu razitko povolujici mi pobyt na 90 dnu. Pritom zustanu jen 4 (vcetne dneska a dne odjezdu). Pred halou jsem vymenila do zacatku 200 ringgitu za brunejske dolary. Zbytek pak vyberu z bankomatu. Jak jsem zjistila, vyberem je lepsi kurz.

Brunejsky dolar je na stejne urovni jako singapursky. Od 70.let panuje mezi obema zememi dohoda o rovnem kurzu. Proto se v Singapuru muze platit brunejskymi dolary a naopak. Vzhledem k tomu je take Brunej zhruba stejne draha jako Singapur. Ovsem mene futuristicka a vyspela. Zatimco Singapur je ekonomickym centrem JV Asie, Brunej zije z tezby ropy. Pri ceste autobusem do centra jsem si vsimla cen benzinu na benzince. 50 centu za litr!! To je cca 9 Kc/ litr!!!! Kolikze dnes stoji litr benzinu v Cesku?!! A to uz jsem si v Sabahu vsimla, ze je benzin o hodne levnejsi nez v Evrope.
Od terminalu v Seresa mely jezdit do centra Bandar Seri Begawan (zkracene BSB) autobusy. Taxikar nam ale rekl, ze na ne neni spoleh. Ze nas odveze na zastavku do nedaleke Muara, odkud pak urcite nejaky bus pojede. Jenze by si uctoval B$10. Pritom samotna jizda busem do centra by mela prijit jen na 1 dolar. Odmitly jsme. Za chvili prisel jeden z cestujicich a rekl to same, ze busy jezdi jen obcas a ze pokud nemate vlastni auto, je tezke se nekam dostat. Za chvili pro nej prijel nejaky znamy. Nabidl nam, ze nas odveze na stanici v Muara. S diky jsme nasedli do moderniho Landroveru. A za chvili jiz byly na zastavce, kde nam poradili se zeptat ridice autobusu.
Za ctvrt hodiny prijelo nekolik linek. Na doporuceni jsme nasedly do c.38, ktere jede kolem mladeznickeho centra Pusat Belia, kde jsem mela vyhlidnuty levny, ale dobry hostel. Jizdne byl dolar a dostaly jsme maly papirovy ustrizek s nejakymi cisilky jako jizdenku. Kazdy nastupujici tu vhodi minci do takove otevrene kasicky u dveri a ze skrinky u sedadla ridice vyjede listek. Zvlastni system.
Projizdelo se upravenou krajinou s nove vypadajicimi vetsinou zdenymi domy. Zadne palmy olejne. Tahle zeme zije z ropy a nemusi tak nicit svoje lesy.
Projeli jsme kolem obrovskeho arealu honosneho sidla premiera. Vysedly jsme u moderne vyhlizejiciho mladeznickeho centra a sly hledat recepci. Ve velkem sale byla nejaka vystava. Nikdo ale nebyl na recepci. A jak nam pozdeji rekl nekdo z organizatoru, hostel je az do poloviny brezna uzavren. S litosti jsme tedy vyrazili o nekolik ulic blize nabrezi a vlezly do dalsiho tipu Lonely Planet - do KH Soon Reshouse. Postel v petiluzkove loznici za 15 dolaru. Byla to druha nejlevnejsi moznost. Klimatizace z roku raz dva a zadna wi-fi. Na to mi recepcni rekla, ze jsme v levnem ubytovacim zarizeni. Kdyby jen vedela, ze v Malajsii jsem byla v mnohem levnejsim hostelu, ktery byl modernejsi a wi-fi byla samozrejmosti...v okolnich kavarnach ale internet je.
O patro niz jsem se zasla zeptat do agentury Borneo Guide na celodenni vylet do NP Ulu Temburong, ktery bych chtela podniknout zitra. Pry maji dve skupiny, ale musi se zeptat, zda bych se k nim mohla pridat. Daji mi vedet pozdeji.
Se Sabine jsme vyrazily najit bankomat. Ja se pak chtela jen tak prochazet a nekde neco pojist. Sabine me premluvila na projizdku vodnim taxi kolem vodnich vesnic a do mangrovnikovych lesu, kde by jsme mohly videt kahauy nosate. Slo hlavne o levnejsi cenu, kdyz na to budeme dve. Nejdrive jsme si v jedne restauraci vyzvedly jidlo s sebou a pak zasly ke stanovisti vodnich taxikaru. Ti se o nas pretahovali. Pry pulhodinova jizda za 20 dolaru pro obe. My chtely hodinovou projizdku. Cenu nam dal 30 dolaru. Nasedly jsem a vyrazily zatokou Sungai Brunej do vnitrozemi. Bylo tri ctvrte na sest a slunce se jiz blizilo k obzoru. Tu hodinu ale jeste melo byt svetlo.
Projizdeli jsme kolem mangrovu. Na kopci se objevil jakysi palac pripominajici francouzsky Panthenon. Minuli jsme piskovnu a zajeli dovnitr mangrovu, kde jiz jedna skupinka turistu sledovala vrsky stromu, kde v dalce sedeli "nosatci".
Vydali jsme se dal. Zastavili u dalsiho mista, kde dokonce kahauove netradicne sedeli na palme. Tyto opice totiz ziji v mangrovech a zivi se listy, ktere jsou pro ostatni opice jedovate. Jejich zaludek to ale zvladne.
Chvili jsem je fotili a pak zamirili zpet. Behem zpatecni jizdy se nam naskytl uzasny pohled na sultanuv palac Istana Nurul Iman, ktery ale neni pristupny. Jeho zlate kupole nasvetlene zapadajicim sluncem zarily.
Zpet u centra jsme zajeli mezi domy vodni vesnice Kampung Ayer. Ta se rozklada na obou brezich zalivu a je pry nejvetsi vodni vesnici na svete. Pry zde zije na 20 tisic lidi.
Vysedly jsme po hodine opet na nabrezi. Slunce jiz prakticky zapadlo. Jeste nakup vody a pak jiz na hotel. Recepcni mi sdelila, ze zitra na zadnou tour nejedu, ale mam se rano stavit v kancelari spolecnosti.

Den na Labuanu: vylet na druhy konec ostrova za pozustatky tezebni minulosti a prochazka vesnicemi u severniho pobrezi

To, ze jsou mistni lide mili a pratelsti jsem se jiz zminovala. Jsou i napomocni a hlavne, pokud vidi bilou Evropanku pochodovat podel silnice. Hned se ptaji, zda nepotrebuji pomoct. Asi tu nejsou zvykli na to, ze by navstevnici jen tak sli na prochazku poznat mistni krajinu.
Vcera jsem poznala pametihodnosti nejblizsiho okoli mesta a dnes jsem se hodlala vypravit na druhy konec ostrova k pry nejvyznamnejsi pamatce a symbolu ostrova - cihlovemu kominu "The Chimney", ktery, ackoliv se nazory na jeho funkci ruzni, je spjat s tezbou uhli, ktera zde probihala v letech 1847 - 1912.
Posnidala jsem v indicke restauraci zvlastne chutnajici placku s buraky a trochou cokoladoveho kremu. A pak se vydala na nadrazi. Na druhy konec ostrova jsem se mela dopavit mini-busem c.6. U nadrazi je velka trznice. Jen jsem dovnitr nakoukla. Jeji navstevu jsem presunula na odpoledne po navratu. I nakup nejakeho ovoce.
The Chimney je od mesta vzdaleny 12 km. Cesta me vysla na 2,50 ringgitu. Komin neprehlednutelne cni nad krajinu. Meri 32 metru. U nej bylo pristaveno muzeum. Vstup je zdarma. Prvni jsem si prosla muzeum, abych se o nem neco dozvedela. Mimo jine jsem zjistila, ze v okoli muzu navstivit nekolik "tunelu". Tezilo se mnohdy povrchove. Prevazna cast horniku byli Cinane ze Singapuru a Hong Kongu, kteri kopali i ve vetsich hloubkach. V letech po 1890 byla postavena zeleznicni trat, po ktere se vytezene uhli prevazelo do tehdejsiho Victoria Portu (dnesni mesto Labuan). A nekdy po vystavbe zeleznice byl zrejme postaven cihlovy komin. Predpoklada se to. Tolik cihel by bylo totiz snadne dopravit prave vlakem. V roce 1997 probehla rekonstrukce chatrajici pamatky. Zjistilo se, ze komin neni kominem, protoze se v nem nic nepalilo. Mistni se domnivaji, ze slouzil jako zvonice. Zvonenim se ohlasoval prijezd lodi k labuanskym brehum. Dalsi hypotezou je, ze se jednalo o majak.
Kousek odtud je ptaci park. Neco mezi zabavnim hristem pro deti s nekolika skluzavkami a zoem. Za vstupne 5 ringgitu jsem si prosla nekolik domu s ptactvem vseho druhu, ktere mi poletovalo nad hlavou. Nektere druhy byly zavrene v nepristupne voliere. A nektere, neletave, mely nezakryty vybeh. Krome bornejskych druhu tu jsou treba pavi a nebo tri exemplare africkych pstrosu s zalostne malym vybehem. Lito mi bylo i symbolu Sarawaku - zoborozce, ktery toho prostoru na let take nemel.
Odtud jsem se vydala podel silnice smer plaze oznacene jako United Nations Beaches. Pry jsou zastresene pod OSN. Po ceste jsem marne hledala pozustatky nejakych tezebnich tunelu.
Zde se mi poprve stalo, ze se me jeden ridic zeptal, zda nepotrebuji pomoct. S podekovanim jsem mu rekla, ze jo a pokracovala v ceste k pobrezi. Plaze jsou prakticky opustene a more tu moc ke koupeli nelaka. Pokracovala jsem podel pobrezi lemovaneho vesnickami. Obcas jsem potkala mistniho, ktery me s usmevem pozdravil. Po zhruba hodine jsem dosla na rozcesti k dalsi plazi u vesnice Pohon Batu. V kiosku si koupila na osvezeni nanuka. Prodejce se zeptala, kdy tudy pojede autobus smerem dolu podel pobrezi. Chtela jsem se zastavit v Parku miru, kde byla podepsana japonska kapitulace. Odtud ale zadny bus tim smerem nejede. Jen sestka zpet do mesta. Pesky by to bylo tak 10 km. Uz jsem mela za sebou 4,5 km od Komina. V tom horku ani nahodou. Ale byla jsem na odbocce vedouci zpet k prijezdove ceste ke Kominu, kde by mel byt nejaky ten "tunel". Hnd za zatackou jsem narazila na poulicni restauraci, ktera pusobila ciste a upravene a protoze jsem mela v sobe jen jablko a nanuk, sedla jsem si tam a dala si smazenou ryzi s kurecimi kousky a pak to zapila kokosovou vodou. Majitele byli mili lide. Jako vzdy se zajimali o to, odkud jsem a jak dlouho budu na ostrove...
Majitel mi rekl, ze tezarske tunely jsou odtud asi pul kilometru.
S plnym zaludkem jsem se vydala dal. Sotva jsem zahnula na silnici vedouci ke Kominu, zastavilo vedle me auto. Ridil jej recepcni muzea u Kominu a ze me k tunelum odveze a provede me, ze tak budu mit informace. Nechala jsem se tedy odvezt tech zbyvajicich 200 metru a v jeho doprovodu si prohledla misto, kde jsou tri ruzne jamy do zeme. Jedna, 42 m hluboka, byla zaplavena vodou, druha vedla strme kamsi do zeme a jeji okraje byly vydlazdeny a tunel c.7 (jak se nazyva), jsem si mohla prolezt. Byl 12 m dlouhy a vedl nahoru do svahu. Vlezla jsem jen na kraj, i kdyz me pruvodce ubezpecoval, ze je to bezpecne.
Protoze muzejnikovi skoncila sichta a miril do mesta, nabidl mi odvoz. Bylo poznat, ze jej pruvodcovani bavi. Moc zahranicnich (evropskych) turistu sem nezavita a ja byla asi pro spoustu mistnich raritou. Uz ve meste jsem si vsimla, ze jsem snad jedinou bilou turistkou. Mozna proto jsou tu lide tak napomocni a bezistni.
Nechala jsem se dovezt na nadrazi k trznici, rozloucila se a sla na prohlidku trznice. V prizemi maji stanoviste se zeleninou a ovocem a take rybami, v hornim patre jsou suvenyry a odevy.
V nabidce suvenyru vladne bizuterie z umelych perel a batik. V jednom stanku jsem si koupila pekny batikovy sarong. A v jednom obchudku s odevy volne saty "a la pytel", ktere budou skvele v lete na doma.
U jednoho ovocnare si pak s sebou vzala kilovou papaju. Za to kilo jsem platila jen 2 ringgity (mene nez 50 eurocentu!!!). V obchode na Mallorce (v Cesku predpokladam taky) bych dala za kilo vice nez 4 €. A jeste by ta papaja byla nedozrala.
Prochazela jsem se ulicemi a okukovala vylohy. Po pate pak zamirila na ubytovani dat si sprchu. Po tom celodennim trajdani jsem byla upocena a zaprasena.
Veceri jsem si dala opet u Indu v jejich restauraci Choice. Kure tandori a mrkvovy dzus.
A zitra jiz presun trajektem do Bruneje. Tentokrat si na tu hodinu plavby pribalim mikinu.

Prejezd na "duty-free" ostrov Labuan

V osm rano opoustim KK a mirim expres lodi na ostrov Labuan. Opoustim tak i Sabah. Pulau Labuan je totiz federalnim distriktem primo napojenym na Kuala Lumpur. Proto je zde take vse dutty-free. Malajci odtud pasuji levne cigarety a alkohol. Jak mi v Danum Valley vypravel pruvodce Stickyrice Michael. Na Labuan jezdi cele rodiny a jelikoz je dovoleno odvezt bez cleni 1 karton cigaret, 1 l alkoholu atd na osobu, vyuzivaji i deti, na ktere nakupuji cigarety. Malajci celkove hodne kouri.

Na Labuanu stravim dva dny.
Tri tydny v Sabahu byly skvele. Mistni lide jsou velmi pratelsti a usmevavi. Jsou to snad nejmilejsi lide, jake jsem zatim potkala. Ohodne pratelstejsi nez Malajci na pevnine. Klidne vas na ulici jen tak pozdravi, daji se s vami do reci. Se mnou se davaly do reci tady v KK predevsim zeny. Zajimalo je, odkud jsem. Vetsina lidi tu ale nema paru, kde Cesko lezi, tak jsem dodavala, ze jsem z Evropy.
Nechapu, co maji Asiati s tou klimatizaci. Sotva jsem dosedla na sedadlo v ekonomicke tride trajektu, bylo mi jasne, ze to nebude nejprijemnejsi cesta. Jako na potvoru jsem si do prirucniho batohu zapomnela nabalit mikinu. Koho by napadlo, ze interier "vytopi" na 15 stupnu! ? A celou dobu budou "pritapet"!? Cestovat tri a pul hodiny v lednicce jen v tricku a leginach byl zazitek. Ke konci jsem prestavala citit konecky prstu. Marne jsem se snazila zahrat prirucnim batohem a satkem pres krk a zavidela muslimkam, ze maji na sobe dlouhe obleceni.
O pul dvanacte jsme konecne zakotvili v pristavu mesta Labuan, ktere je spravnim centrem stejnojmenneho ostrova. Mesto se driv jmenovalo Victoria Harbour.
V hale terminalu jsem vyfasovala turistickou mapu ostrova a vydala se hledat ASV Backpackers. Na slunci jsem konecne zacala rozmrzat. Obesla jsem nekolik ulic az jsem si konecne vsimla male cedulky ASV Homestay. Je prakticky pres ulici od terminalu turistickeho mola. Majitel sedel v restauraci vedle. Toto bylo po trech tydnech prvni ubytovani, ktere jsem nemela zamluvene. Volny pokoj ale byl. Dostala jsem 4 luzkovy pokoj za 40 MYR za noc. Nepusobi to moc utulne. Uz jsem bydlela v lepsim, ale pry je to jedno z mala cenove prijatelnych mist. Konecne soukromi. Stravim tu dve noci.
Vybalila jsem si a vydala se na obhlidku okoli. Dnes jsem chtela navstivit nejblizsi pamatky jako je mestske muzeum, valecny hrbitov, na kterem jsou pohrbeni vsichni ti nestastnici, co sli pochod smrti ze Sandakanu do Ranau a dalsi vojaci, kteri padli behem osvobozovani. Kousek odtamtud je jeste botanicka zahrada...a nekde se najist a omrknout ty "duty-free" ceny.
Mesto pusobi ciste a upravene. Za vylohami obchodu jsou vystaveny hlavne lahve alkoholu. Pozdeji jsem vlezla do jednoho dutty-free obchodu...tolik alkoholu jsem nevidela v celem Sabahu. Tolik druhi vodek, whiskey, japonskych sake...dokonce tu maji spanelske pivo San Miguel snad za stejnou cenu jako ve Spanelsku. A vina maji "archivni" za dobrou cenu. Ono se jim asi vina tak netoci, tak jsou tu rocniky 1998 apod. Jinak ceny zahranicnich cokolad jsou zhruba na evropske urovni (nevim, kolik za ne bezne v Sabahu zaplati, asi vice). Parfemy mi prijdou drazsi, nez v Evrope. Takze pro me nic moc. V normalnim supermarketu je treba caj o neco levnejsi nez v Sabahu. Ale asi jen o ringgit. Zas takova slava to s tim dutty-free neni. Cekala jsem tu naval lidi z "pevniny", ale mesto je klidne. Mozna o vikendu.
Obed jsem resila v jednom zapadnim retezci rybou a hranolkami "fish and chips". Pomalu tech nudli a ryze mam plne zuby. Prosla jsem se kolem Labuan Square, kde je krome stozaru s vlajkami vsech malajskych statu i fotbalove hriste. Z jedne strany stoji budova turistickych informaci, ktere i presto, ze melo byt otevreno, byly zavrene. Vedle je pak mestske muzeum. Vstup zdarma. Zde jsem stravila nejaky cas procitanim historie ostrova. Ten patril do 1848 pod Brunejsky sultanat, ktery se do 16.stol. rozkladal po celem Borneu. Pak sultan predal ostrov Britum. Prvnim guvernerem byl v letech 1848-52 sarawacky "bily radza" James Brook. Behem jeho pusobeni se ostrov (a mesto) zacinaji zalidnovat prilivem Cinanu, rozviji se obchod a Labuan zacina konkurovat Singapuru. Je strategickym mistem, kde se zastavuji obchodni lode na ceste z Malakky, Indie, Ciny...V 80.letech 19.stoleti ale zacina za Singapurem zaostavat. V 1890 je preveden pod Severobornejskou obchodni spolecnost spravujici provincii Severni Borneo (dnes Sabah). Lide jsou ale nespokojeni a zadaji Londyn o zacleneni pod kolonialni spravu.
V letech 1942-45 okupuji ostrov Japonci. Od roku 1963 je soucasti Malajske federace.
Krome historie jsem se dozvedela neco o etnickem slozeni a kulture. I muzeum bylo pekne klimatizovane. Byla jsem tam jedinym navstevnikem.
Po stejne silnici jsem pokracovala dal smerem od centra. Prosla kolem moderniho komplexu Financniho centra (obchodni dum) a zamirila k hodinove vezi Clock Tower. Ta musela byt po 2.svet.valce zrekonstruovana. Kousek od ni je Morske muzeum a plaz, na ktere byl v roce 1848 predan Labuan Britanii. Usek se jmenuje Ramsay Point. Zde se take 10.cervna 1945 vylodily australske jednotky, ktere pak nasledne ostrov osvobodily od japonske okupace.
Podel pobrezi jsem zamirila dal. Sla jsem ctvrti s modernimi vilkami. Kolem namorni zakladny. Nad hlavou mi obcas proletelo pristavajici letadlo. Kousek odtud je mezinarodni letiste a take vojenske letiste. Krome dopravnich letadel tu nizko proletely i stihacky a vojensky vrtulnik.
Dosla jsem na valecn hrbitov, kde je pohrbeno na 3908 prevazne australskych a britskych vojaku. Spousta hrobu je neoznacena, protoze zde byli pohrbeny ostatky tech, kteri neprezili pochod do Ramsau.
Kousek odtud mela byt podle mapy botanicka zahrada. Vydala jsem se po ceste, ktera to mela podle mapy byt a dosla k brane vojenskeho letiste. Zrovna areal opoustel jeden prislusnik, ktery me oslovil, co hledam. Vysvetlila jsem mu, ze by tu nekde mela byt botanicka zahrada, ale mapa neni az zase tak presna. Nabidl se, ze me tam odveze. Cesta vedla z druhe strany hrbitova. Ten byl v mape spatne zaznacen. Usetrila jsem si tedy cestu, poprala dustojnikovi pekny den a zamirila do rozlehle zahrady, ktera je spise rekreacnim parkem, nez botanickou zahradou. Areal kdysi obklopoval guverneruv dum. Z nej zbyly jen ruiny, ktere tu nekde mely byt. Hledala jsem ale marne.
Pak jiz jsem se vydala zpet do centra. Zjistila, ze Financni centrum je takove trziste se stanky a nema toho moc k nabidnuti.
V centru mesta hrala ziva kapela. Objevila jsem restauraci nabizejici zapadni jidlo. Na plakatu me zaujaly spagety bolognese. Ty nakonec nemeli. Misto nich jsem si dala smetanove spagety zapecene se syrem. Konecne zmena. Pres ulici je pak indicka restaurace s roti, kam si asi zajdu na snidani.

Relax den na plazich NP Tunku Abdul Rahman

Jednim z lakadel Kota Kinabalu je nedaleky narodni park Tunku Abdul Rahman sestavajici z nekolika ostrovy. Jejich plaze se o vikendu zaplni mistnimi, kteri zde piknikuji. O vikendu je na ostrovech pry plno. Mirnejsi "provoz" je pres tyden, kdy sem miri turiste. Ti bud cely den stravi na jednom ostrove, nebo stihnou navstivit i tri. Cluny vyjizdeji z Jesselton Point a agentur zajistujicich dopravu je nekolik.
Ja jsem si naplanovala navstivit ostrovy dva. Byla jsem na vazkach, zda Manukan a Sapi a nebo Manukan a Mamutik. Nakonec jsem se rozhodla pro kombinaci s malinkym Mamutikem.
K molu jsem se vydala v osm rano. Vybavena botami do vody (ty se mi na plazich a behem snorchlovani osvedcily). Snorchl jsem si chtela pujcit tam. I kdyz bych stejne nemohla fotit pod vodou. Vcera jsem obesla obchodak, jestli nenarazim na nejaky levnejsi, ale dobry podvodni fotak, ale nemeli moc velky vyber a ceny jako v Evrope. Tak se po zbyvajici tri tydny budu muset obejit jen se zrcadlovkou a ozelit fotky z "extremnejsich" akci.
Na Jesselton Pointu jsem nejdriv zasla k prepazce trajektu na Labuan a na zitra si koupila listek. Cena necelych 40 MYR za ekonomickou tridu. Malajci plati polovinu.
Pak jsem se zacala rozhlizet po cedulich jednotlivych spolecnosti miricich na ostrovy. Typek u jednoho ze stanku na me mavl. Bylo to jedno, s kterou spolecnosti pojedu. Zajimala me cena. 2 ostrovy 33 MYR tam a zpet plus 7 ringgitu pristavni taxa. Normalni cena. Prodejce me presvedcil, ze je lepsi ostrov Sapi, nez Mamutik (protoze tam miri lod v 9). Koupila jsem si tedy listek. K tomu zaplatila 10 ringgitu za pujceni snorchlu (ktery jsem nakonec ani nepotrebovala) a sla cekat na nastupiste. Po ceste si vyzvedla snorchl, koupila s sebou nekolik druhu peciva a la kobliha.
Clun dorazil po devate. A nebyla jsem jedina Ceska na palube. Tady v KK je to jiz podruhe, co slysim cestinu.
Zamirili jsme nejdrive k blizsimu a mensimu ostrovu Sapi. Ten je znamy vyskytem "draku" - morskych varanu.
Bylo pul desate. Na prohlidku, relax nebo snorchlovani jsem mela cas do dvanacti, kdy byl prejezd na Manukan.
Predtim jsem videla mapku ostrova a vedela jsem, ze krome hlavni plaze u mola, ktera byla precpana lidmi, je za skalnatym rohem dalsi plazicka. Vydala jsem se tim smerem. Prelezla kopecek a octla se na skalnatem pobrezi. Po brehu pokracovala dal, prelezla nekolik sutru a tam byla...pekna mala plazicka se suchym stromem spadenym k vode. Za stromem dalsi plazicka, kterou jiz okupoval cesky par. Nechala jsem veci u jednoho z sutru, prevlekla se a sla si "hrat" s fotakem na stativu a samospousti. Takova romantika! Zpod jednoho sutru vylezl maly morsky varan a kracel si to pryc. More bylo trochu znecistene morskou travou a taky se obcas objevil nejaky ten plast. Ani me to moc nelakalo k snorchlovani. Navic voda "zahala". Na hlavni plazi bylo upozorneni na meduzy, ktere se zrejme v techto vodach vyskytuji. Sice jsem zadnou nevidela, ale ve vode se klidne mohou vznaset kousky jejich zahadel. Proto me obcas na noze neco zahlo. I to byl duvod, proc jsem se do more nevrhla jako v Semporne. Cas jsem stravila focenim a hledanim muslicek.
Odjezd na Manukan se posunul o nekolik minut. Nejak se teto spolecnosti (Sunny Raibow) nedari byt presni. Na Manukan jsme dopluli po pul jedne. Manukan je nejoblibenejsim ostrovem. A take druhym nejvetsim. Vykaslala jsem se na prozkoumavani ostrova a zasla si rovnou na plaz. Ve stanku s obcerstvenim jsem neodolala predrazenemu kokosovemu orechu. Zatimco v Semporne jsem za kokos dala 3, tady 13 ringgitu! Alespon jsem jej dostala vychlazeny z lednice.
Ani zde jsem nesla snorchlovat. Na to, kolik bylo lidi na ostrove, jich v mori moc nebylo. Nutno dodat, ze znacna cast cinskych turistu neumi plavat a i na plazi se prochazeji v zachranne veste.
Nazpet do KK jsem mela jet ve ctyri. Clun mel ale opet zpozdeni. Zpatecni cesta pro nektere z pritomnych nebyla moc prijemna. Kvuli vetru a vlnam voda strikala do clunu a vetsina skoncila mokra. Pred patou jsme se vylodili a ja zamirila na hostel, dat si sprchu. A pote opet do mesta. Chtela jsem nafotit nocni mesto a take jsem se rozhodla poveceret na mokrem trhu nekterou z ryb.
Obesla jsem si nekolik venkovnich "restauraci" na mokrem trhu, obhledla nabidku ryb a pak se rozhodla pro jednu. Cena byla 4 ringgity za 100g. Vybrali mi rybu, ktera mela 700g. Ono se to zda hodne, ale rybi maso je lehke. Nechala jsem si ji udelat na grilu s cesnekem. K piti si porucila opet kokosovy orech. Tady je cena 5 ringgitu. Za chvili jsem dostala ugrilovanou rybu naservirovanou na bananovem listu. Cesnek byl nasekany na rybe a syrovy. Musela jsem si zazadat o sul. Jeste by se hodil citron. Jinak to bylo ok. Dosytila jsem se kokosovou vodou a duzinou, kterou jsem pak vyskrabavala lzickou.
Pak jsem se vydala smerem na vyhlidkovou vez. Vzala jsem to po silnici, ktera tam vede. Obcas chy!elo osvetleni. Byla jsem rada, kdyz jsem zpocena dosla na nasvetlenou vyhlidkovou terasu. Udelala par fotek a sla zpet. Tentokrat po stezce se schody.