Den na Labuanu: vylet na druhy konec ostrova za pozustatky tezebni minulosti a prochazka vesnicemi u severniho pobrezi

To, ze jsou mistni lide mili a pratelsti jsem se jiz zminovala. Jsou i napomocni a hlavne, pokud vidi bilou Evropanku pochodovat podel silnice. Hned se ptaji, zda nepotrebuji pomoct. Asi tu nejsou zvykli na to, ze by navstevnici jen tak sli na prochazku poznat mistni krajinu.
Vcera jsem poznala pametihodnosti nejblizsiho okoli mesta a dnes jsem se hodlala vypravit na druhy konec ostrova k pry nejvyznamnejsi pamatce a symbolu ostrova - cihlovemu kominu "The Chimney", ktery, ackoliv se nazory na jeho funkci ruzni, je spjat s tezbou uhli, ktera zde probihala v letech 1847 - 1912.
Posnidala jsem v indicke restauraci zvlastne chutnajici placku s buraky a trochou cokoladoveho kremu. A pak se vydala na nadrazi. Na druhy konec ostrova jsem se mela dopavit mini-busem c.6. U nadrazi je velka trznice. Jen jsem dovnitr nakoukla. Jeji navstevu jsem presunula na odpoledne po navratu. I nakup nejakeho ovoce.
The Chimney je od mesta vzdaleny 12 km. Cesta me vysla na 2,50 ringgitu. Komin neprehlednutelne cni nad krajinu. Meri 32 metru. U nej bylo pristaveno muzeum. Vstup je zdarma. Prvni jsem si prosla muzeum, abych se o nem neco dozvedela. Mimo jine jsem zjistila, ze v okoli muzu navstivit nekolik "tunelu". Tezilo se mnohdy povrchove. Prevazna cast horniku byli Cinane ze Singapuru a Hong Kongu, kteri kopali i ve vetsich hloubkach. V letech po 1890 byla postavena zeleznicni trat, po ktere se vytezene uhli prevazelo do tehdejsiho Victoria Portu (dnesni mesto Labuan). A nekdy po vystavbe zeleznice byl zrejme postaven cihlovy komin. Predpoklada se to. Tolik cihel by bylo totiz snadne dopravit prave vlakem. V roce 1997 probehla rekonstrukce chatrajici pamatky. Zjistilo se, ze komin neni kominem, protoze se v nem nic nepalilo. Mistni se domnivaji, ze slouzil jako zvonice. Zvonenim se ohlasoval prijezd lodi k labuanskym brehum. Dalsi hypotezou je, ze se jednalo o majak.
Kousek odtud je ptaci park. Neco mezi zabavnim hristem pro deti s nekolika skluzavkami a zoem. Za vstupne 5 ringgitu jsem si prosla nekolik domu s ptactvem vseho druhu, ktere mi poletovalo nad hlavou. Nektere druhy byly zavrene v nepristupne voliere. A nektere, neletave, mely nezakryty vybeh. Krome bornejskych druhu tu jsou treba pavi a nebo tri exemplare africkych pstrosu s zalostne malym vybehem. Lito mi bylo i symbolu Sarawaku - zoborozce, ktery toho prostoru na let take nemel.
Odtud jsem se vydala podel silnice smer plaze oznacene jako United Nations Beaches. Pry jsou zastresene pod OSN. Po ceste jsem marne hledala pozustatky nejakych tezebnich tunelu.
Zde se mi poprve stalo, ze se me jeden ridic zeptal, zda nepotrebuji pomoct. S podekovanim jsem mu rekla, ze jo a pokracovala v ceste k pobrezi. Plaze jsou prakticky opustene a more tu moc ke koupeli nelaka. Pokracovala jsem podel pobrezi lemovaneho vesnickami. Obcas jsem potkala mistniho, ktery me s usmevem pozdravil. Po zhruba hodine jsem dosla na rozcesti k dalsi plazi u vesnice Pohon Batu. V kiosku si koupila na osvezeni nanuka. Prodejce se zeptala, kdy tudy pojede autobus smerem dolu podel pobrezi. Chtela jsem se zastavit v Parku miru, kde byla podepsana japonska kapitulace. Odtud ale zadny bus tim smerem nejede. Jen sestka zpet do mesta. Pesky by to bylo tak 10 km. Uz jsem mela za sebou 4,5 km od Komina. V tom horku ani nahodou. Ale byla jsem na odbocce vedouci zpet k prijezdove ceste ke Kominu, kde by mel byt nejaky ten "tunel". Hnd za zatackou jsem narazila na poulicni restauraci, ktera pusobila ciste a upravene a protoze jsem mela v sobe jen jablko a nanuk, sedla jsem si tam a dala si smazenou ryzi s kurecimi kousky a pak to zapila kokosovou vodou. Majitele byli mili lide. Jako vzdy se zajimali o to, odkud jsem a jak dlouho budu na ostrove...
Majitel mi rekl, ze tezarske tunely jsou odtud asi pul kilometru.
S plnym zaludkem jsem se vydala dal. Sotva jsem zahnula na silnici vedouci ke Kominu, zastavilo vedle me auto. Ridil jej recepcni muzea u Kominu a ze me k tunelum odveze a provede me, ze tak budu mit informace. Nechala jsem se tedy odvezt tech zbyvajicich 200 metru a v jeho doprovodu si prohledla misto, kde jsou tri ruzne jamy do zeme. Jedna, 42 m hluboka, byla zaplavena vodou, druha vedla strme kamsi do zeme a jeji okraje byly vydlazdeny a tunel c.7 (jak se nazyva), jsem si mohla prolezt. Byl 12 m dlouhy a vedl nahoru do svahu. Vlezla jsem jen na kraj, i kdyz me pruvodce ubezpecoval, ze je to bezpecne.
Protoze muzejnikovi skoncila sichta a miril do mesta, nabidl mi odvoz. Bylo poznat, ze jej pruvodcovani bavi. Moc zahranicnich (evropskych) turistu sem nezavita a ja byla asi pro spoustu mistnich raritou. Uz ve meste jsem si vsimla, ze jsem snad jedinou bilou turistkou. Mozna proto jsou tu lide tak napomocni a bezistni.
Nechala jsem se dovezt na nadrazi k trznici, rozloucila se a sla na prohlidku trznice. V prizemi maji stanoviste se zeleninou a ovocem a take rybami, v hornim patre jsou suvenyry a odevy.
V nabidce suvenyru vladne bizuterie z umelych perel a batik. V jednom stanku jsem si koupila pekny batikovy sarong. A v jednom obchudku s odevy volne saty "a la pytel", ktere budou skvele v lete na doma.
U jednoho ovocnare si pak s sebou vzala kilovou papaju. Za to kilo jsem platila jen 2 ringgity (mene nez 50 eurocentu!!!). V obchode na Mallorce (v Cesku predpokladam taky) bych dala za kilo vice nez 4 €. A jeste by ta papaja byla nedozrala.
Prochazela jsem se ulicemi a okukovala vylohy. Po pate pak zamirila na ubytovani dat si sprchu. Po tom celodennim trajdani jsem byla upocena a zaprasena.
Veceri jsem si dala opet u Indu v jejich restauraci Choice. Kure tandori a mrkvovy dzus.
A zitra jiz presun trajektem do Bruneje. Tentokrat si na tu hodinu plavby pribalim mikinu.